Samota, tíživá, v pokoji, otevřené okno, dozvuky deště.
Balvan na hrudi, škrábání v krku, tlak v bedrech a
trhaný dech.
Rozutíkané myšlenky, nastražené uši, trhnutí sebou při
každém zvuku.
Při každém bouchnutí dveří a zarachocení klíči v zámku.
Čekání, nebo ne? Mé oči rozptyluje pouze rozsvícená
obrazovka a obrysy obrazů na zdi.
Cvrkot cvrčků nebo hluk větráku na velkém dvoře mezi
činžáky?
Všude kolem stopy jakéhosi života, který zde tepal, a pak
spěšně odtepal pryč.
Odhozená peřina, zmuchlané tepláky, prázdná sklenička v procesu
před umytím.
Prázdné ramínko a to druhé je plné. Ledabyle odstrčená
židle.
Zmuchlané kapesníky připomínající nedokončené ranní vášně.
A stále vpřed utíkající vteřiny, minuty a hodiny.
Ve tmě venkovního světa šumí něco jako moře, to bude opět
ten větrák.
(Je příjemné si představovat, že jsem někde jinde.)
Priority přehodnocené na základní přežití, o nic nejde, jen
dostat se dál, na další společenskou úroveň.
Další úroveň, která povede k naddalší úrovni, a takto
donekonečna.
Teď se skutečně rozpršelo.
A déšť venku smývá tvé neviditelné stopy. Neviditelnou
prohlubeň na lavici v hospodě od tvé zadnice.
Otisky prstů na sklence piva či lépěji whisky.
Krystalky moči v zákrutech pisoáru.
Odrazy tvého světla na zrcadle na pánských záchodech, když
sis šel upravit čepici, abys vypadal patřičně drze.
Ozvěny tvého rozjíveného hlasu ode stěn, stropu a podlahy.
A pak tu mlhavou otupělost při cestě nocí zpátky do doupěte,
ze kterého děláš každé ráno okružní vycházky do práce.
Zámek zarachotí, dveře se otevřou, tvor vkročí.
Peřina se narovná a poslouží k přikrytí. Tepláky
zůstanou ležet. Píp Píp.
Ve skleničce bohužel již ničeho není.
Smutně kouká prázdné dno svým prázdným výrazem.
A zůstane smutně koukat. Ke dřezu cesta daleká.
Ranní vášně zůstanou ranními vášněmi.
A mně zůstane tíživá samota noční mysli.
No comments:
Post a Comment