UA-38003710-1

Wednesday, November 20, 2013

Jsem jedním.

Malůvky na rukou,
závan známosti 
i jakési neznámosti.
Vůně svíčky a ještě krásnější
vůně zhasínající sirky
ve mně probouzí...
...draka?
Strunka spojující oba světy
třese se
a sténá.
Stejně jako já večír Tam v posteli, jentak
si upím před spaním.
Jak skřítek z Podhoubí.
Jako můza líbezná,
zpívající veškeré písně světa
tak jemně, tak. 
Hopá?
Poslouchajíc hudbu mé představy
dosahují podivné závratě.
Harmoniko zahraj?
Jsi rudá.
Jsi žhavá?
Jsi?
Kouzlo proti osidlu...
...jsem zapomněla...
To miluji.
To ctím.
To hladím, když je to smutné.
To líbám.
To chci.
To a jedině.
Jiné kouzlo neznám.

 

Monday, October 28, 2013

Sen.

Můj éroplán již odlétl
a já tu teď zůstanu,
sama,
ztracená
k rozplynutí ztracená.
Na druhém konci toho
všeho.
Ve svých snech.
Divných snech,
opakujíce ten známý vzorec.
Utéct utéct, osvobodit se.
Nicméně...
já jsem volná.
K nesnesení volná.
Nijaká. V nijakosti nijaká,
a v tom všem se topíce.

Wednesday, September 11, 2013

Where are you?

Kde jsi má radosti, má jiskro, mé slunce,
má skálo, můj břečťane, můj bouřkový mraku,
má přeháňko i trvalý dešti, můj pterodaktyle,
mé zrcadlo, můj ohni, má iluze...
---
Stačí si říct a přetrhám pouta.
Růže uvadá. A já ji usuším.
Upřímnost se zachytila na těch pár dnech
kdesi kdysi.
A zůstala uvězněná.
Zním tak pateticky.
---
Všechno je směšné. Teď.
Copak to nevidíš?
To tě to netrápí?
Je ti to jedno.
Všechno je jedno.
Všechno je led.
Všechno je kámen.
Všechno je trní.
Nakaženo.
---
Nerozumím ničemu
a přesto
rozumím všemu.
Jsi tak neprůhledný, až
jsi dokonale čitelný.
Dokonalé čirý.
Kéž by tě sežrala oživlá latrína.
Nebo nějaký trol z LesaNelesa.
---
Nikdy nedojedeme do Středozemě.
Kde ses ztratil po té cestě?
A proč jsem se tě vydala hledat?
A proč tě nemůžu najít?
Zlákala tě iluze v lese jako trpaslíky.
Pak tě sežrali pavouci.
Já musím utéct.
A proč...?
---
V tom se probudíš, to byl jen sen.
Kéž by.
Rozuměj, zazpívej si se mnou.
Zahraj falešný akord na klavír.
Tanči v noci.
Skákej do vody. Líbej ropuchy.
Křič. Křič. Křič.
Zblázni se.
---
Ve mně ryk a řev a řetězy a černota.
Vyrábí se skřeti.
---
Jen přijď.
Hahahahahhahahhaha.
Jen přijď.
Hahahahhahahahhaha.
Sežeru tě.
Rozsápu tě.
...
Tak už pojď!
Kde jsi, má lásko?
---
A.
 
 

Tuesday, September 10, 2013

no estás en el mundo sola

chuť odeplout
na slze nekonečnosti
splynout s okolními hvězdami
di me lo que piene di me la verdad
letím po oběžné dráze a ze mě padají
meteority
a kusy kamení
chci vybuchnout jako sopka
a zahltit tě lávou.
jen už na to nemám sílu.
nemám sílu.
nemám sílu.
odejdi.

Tuesday, September 3, 2013

Fantom

Já nejsem ztracená.
A tím má připravená slova končí.
Víc nejsem schopna říct a víc nejsem schopna si ani pomyslet.
Jak začít a jak to skončit. Jsem němá, kupodivu.
Promluva v nedohlednu.
/Jen nevím, co mám dělat, mám strach tě milovat./
zase já já
hurá
mé oči těkaj ze strany na stranu
prýštění kreativity z každého pohledu
vidím vše, co jde a vše, co jde a i to, co nejde,
se nachází v mém mozku.
někde tam mezi pospojovanými drátky.
Chtěla bych se nebát být ryze svá.
Hlavně před tebou.
Jakobych s úderem melancholična našla opět
samu sebe.
Trochu smutné. 
Čím je chladněji, tím je chladněji i ve mně.
Jako před rokem.
Jako rok před rokem.
Jako od nepaměti.
Dnes konečně zas z maličkostí radost.
Po dlouhé době.
Konečně používám rozum!
---
Dny se mi míhaj před očima.
Šťoury šťour.
Žena a intuice je jedno tělo a jedna duše.
Slečno Intuice opravdu myslíte?
Právě, že nemyslíme.
Nebo až příliš.
Blik blik
Cvak cvak
Chtěla bych to tajemství znát, a pak ti ho hodit do tváře.
---
Kurzem sebezáchovy bych asi neprošla
leč nejsem masochistka.
---
Tudutututututudududu
I'm too afraid... 


 

Wednesday, July 31, 2013

Michael

Zlé sny. Moc zlé sny. Vždycky v ten nejkrásnější okamžik zalezou
pod má víčka a tam sedí a dusí mě, zvláště ráno, když se probudím
vedle tebe.
Zbav mě jich. Vyžeň je. Tím bičem možná. Nebo vlastně čímkoliv jiným.
Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.
Stín letadýlka se prohlubuje, je nejdelší na světě, a pak mizí.
A já tu sedím. A měním se.
Nebo už jsem.
Změněná. Změněna.
Dvě lžičky medu a pak jedna oleje.
Jsem jako černá čára, táhnu se donekonečna.
Čáro táhni!
Pohřbená vůle má vůli se vyhrabat a volit se.
Trosky jsou však z oceli, ze železa, z mědi, z kamene.
Šutry šutry šutry. Můj nejvřelejší přítel Skála.
Stav mysli.
Stav v mysli.
Jen ho zvednout.
State Of The Art.
Řada sedmiček?
Dělám si legraci. Pořád.
Možná už ani nepoznáte (a ani já), kdy to legrace zrovna není.
Všechno je legrace. Žiji v jakési absurdní legraci.
L-E-G-R-A-C-E.
LEGO.
3:05.

Thursday, June 6, 2013

Alternativy a přívětivost

Absolutní zákonitost výběru.
Jakým způsobem se rozhoduji?
Co určuje, že se ženu tam a ne jinam?
Podvědomé vybírání a zavrhování alternativ.
Zavrhování alternativ...
Mně nedělá problém, tobě?
Alternativo, kde jsi, co děláš?
Jsi snad lepší nebo horší?
Jsi nerovnovážná.
Jsi zavádějící a přitažlivá.
Jsi něco nepoznaného.
Jsi něco nového, dosud neobjeveného.
Jsi něco složitého.
Jsi něco zakázaného.
Jsi...?
U mě ne. U tebe?
Každý svět lze poznat ještě víc než ho znám.
---
Zákon blízkosti a podobnosti...
Čtyři ze sedmi.
tři ze sedmi...
Fialový dinosaurus a zbraň přívětivost.
A stejně je zabit.
S přívětivostí daleko nedojde.
Stejně jako nemrtvé koťátko
a mňoukání záhuby.
Sluníčko za okny! 


Sunday, May 26, 2013

What a wonderful world

Kde jsem se ztratila?
Kde jsem se nechala?
Kde je mé srdce? Má hlava? Má duše?
Už je tu, zpátky. Ta osamocenácizota.
Individualismus. Spíš kolektivismus.
Asi jsem z jiného světa, opravdu.
Nerada se rozplývám v opojení,
nerada si hraji s karty a nerada se snižuji.
Nerada jsem stejná jako ostatní, nerada se
přizpůsobuji, nerada jsem oddělena a přitom
přidělena.
Nerada mám utnutá křídla, nerada vidím, když něco
dělám marně, nerada vidím, že nejsem jediná... individualita.
Rybarybarybarybarybaryba se topí ve vodě.
Spíš dusí než sladce topí. Ať žije sladké topení se.
Konec iluzí. Asi to neexistuje.
Tma a zima a světlo a Slunce a pro mě nic.
Má hlava je tvrdohlavá stejně jako pevné jsou mé ideály.
Chci křičet, chci plakat (už pláču), chci odjet, chci běžet,
chci letět do cizích zemí, cizích měst, cizích dálek, hlavně
pryč...
Odtrhnout se z tohoto života.
Ze setrvačnosti.
Nenávidím setrvačnost.
Nenávidím tu lenost, která člověku nedovolí zvednout zadek a pohnout
se směrem k životu.
Nenávidím sebe, když jsem takto líná. Ze slastné jistoty... Kvůli iluzím.
Chci se zabalit do alobalu a utíkat po Václavském náměstí vzhůru až
k nádraží a pozorovat vlaky hodiny! A když se lidé budou ptát, "proč
jsi zabalená v alobalu." nebudu vědět, co jim odpovědět, protože spousta
věcí, co dělám, nemá logický záměr.
Už to nejsem já.
Jájájájájájájájájájájájájájájájájájájájájájájájájájá
egoegoegoegoegoegoegoegoegoegoegoegoegoego
áceprmisenínár
náhoda.
jen náhoda.
(?)

Saturday, May 11, 2013

A case of you

constant in the darkness
still I'd be on my feet
--
Oh I am a lonely painter
I live in a box of paints
I'm frightened by the devil
And I'm drawn to those ones that ain't afraid
I remember that time that you told me, you said
"Love is touching souls"
Surely you touched mine
"Cause part of you pours out of me
In these lines from time to time
--
Oh you are in my blood like holy wine
And you taste so bitter but you taste so sweet

Wednesday, May 8, 2013

hlababa huasene?

cvakání už od rána
a pocit ohrožení,
nakonec to byl jen plot
nebo
mechanická kostra dělající
své každodenní činnosti
s křečí v břiše.
cizí jazyk, nerozumím mu,
znělo to jako:
"huasene? huasene nevakejsu."
"tejto."
nebo jsem byla až moc rozespalá..
palec nahoru, protože
delfín mě zas přišel navštívit,
tentokrát já znásilňujíc jeho,
tentokrát ve vodě
a je to pravda.
--
oběd strávím malováním,
místo talíře paleta, místo omáčky
modrá tempera, štětec bude příborem.
--
taky jsem
podepsala smlouvu sama se sebou,
stejnak bych jich potřebovala tak tucet,
ale i na to dojde.
všude bílo, všichni bílí, všechno bílé a nic
úsměv prosím!

Tuesday, May 7, 2013

Trhlinky.

Cítím se jak trn trčící do prázdna,
jak stožár elektrického napětí.
"ef"
Podtrženo, zvýrazněno, ó dešti, děkuji.
Zase sněhuláková výzdoba tvého já.
Fleky od zelené barvy,
květiny ve vlasech a jedny na stole,
jaro nás nějak přeskočilo, obešlo.
Jsou chvilky napětí,
které vedou dál.
(nebo si to alespoň namlouvám)
Hněve hněve hněve,
tohle není ono.
Vina za kouskem látky, hrdost spolknuta,
stejně jako až příliš vysloveného.
Esc.
Sombrero zářící životem a ííí rudo
až do barvy lávy,
a ve mně paleta všech barev,
ale štětcem zacpaná ústa.
Vesmír mi vše ospravedlňuje,
namlouvá,
vypráví pohádky před spaním
jo pak se dobře usíná.
3, 5, 11
a houbelec!
čert tě vem.
Není slov, která by teď vyjádřila.
Ani slovo "odpusť."
Spíše slovo "pochop."
Jsem zamotána, nic z toho není pravda.
Z toho... Co jsem řekla.
Pod vlivem, mluvím. Mluvím blbosti ze zákoutí
mého mozku, o kterých jsem nikdy nepřemýšlela.
Impulsivita.
Divnost.
Chci mluvit, chci vysvětlit, chci vypovědět.
Tak moc vše.
Vážně. Vážně vážné.
Chci si hrát a zároveň vymýšlet pravidla.
Nejenom.
Chci uniknout do sféry své hlavy.
Toho obrovského Vesmíru, který na mě vybafne, když zavřu oči. 
Před spaním.
Je tam nekonečné množství přihrádek.
Nekonečné množství prostoru.
Ale prázdného.
Vícero vrstev. Často ukrytých, skrytých, neviditelných.
Ale zboř jedno patro a propadnou se i ta další.
othersothersothers jako kletba na mě bliká
bird watching
playing chess
bonsai
a sekačka a mrtvé ticho
bez Tebe.

Tuesday, April 16, 2013

Satelit.

schoulit se do klubíčka
a jentak ležet
než se rozplynu;
čelo na zemi, na stole,
na zdi a tak všude kolem.
a do uší smyčce,
ty mi vyčistí hlavu.
vyskočím
vyletím
vykročím
z kůže.
ááá.
neskutečně bledá
až bílá
až průhledná
bez Slunce
i když se sluncem.

Sunday, April 14, 2013

Císař kalendář

Hlava třeští.
Jakobych měla v hlavě špačka.
Nebo medvěda ze sna.
Jakto, že jediný on si nás všiml
a
vydal se pro marmeládu?
Zase vytvářím zelené skvrny na umyvadlech
a rozčiluji se. Zbytečně.
Chci vnímat jen Slunce a dálky.
Dálky se svým nekonečně prázdným chaosem,
ve kterém se vyznám.
Usednu do kavárny na rohu s knihou a pozorujíc
západ slunce, sním.
Kam se hnát...
...nejlepší způsob pro mě jak poznat svět,
je sedět a pozorovat.
Vše pozorovat.
---
Nádherně krvavé, modré, tmavě rudé.
Nálepka konvičky
má teď stejnou barvu
jako má mysl
a její barva ukrytá
pod omítkou.
Je třeba si upravit prostor
dle svých představ.
Pronikavost zvuku,
zní poněkud líbězně.
Najednou.
Jak by ne!
Jsem zamotaná, jak klubko z příze.
Ujištění hledající v tvém úsměvu.
---
Mé myšlenky teď ryze čisté,
není nic, co bych komu nepřála.
A sobě...
přeji nejvíc.
http://www.youtube.com/watch?v=ByVhN7YGtSw 

Saturday, March 30, 2013

Víla houslí.

Poslední dobou své myšlenky zaznamenávám poněkud nekonkrétně.
Poněkud zmateně.
Poněkud surrealně.
I když mají smysl, ačkoli se to vůbec nezdá.
A to ani mně, když to posléze čtu!
Hodím vše za hlavu a jentak si lehnu. Jentak do trávy,
či na mítinu do lesa.
Co naplat, že je venku zima a asi zmrznu.
Jen ať zmrznu.
Pak se každá molekula mého mozku zmrazí již v zárodku
a bude mi blahově.
Anebo v černých šatech budu vymetat šermířské krčmy a popíjet
z keramických pohárů medovinu.
Není jiné volby.
what do you fear of my lady?
a cage.
Budu na kopci, v kápi, střílet na pocestné. Za pasem meč a na prstech
šrámy. Ukrytá v lese, nepolapitelná. Pod ochranou Athora.
Jsou dva druhy lidí, se kterými si rozumím.
Jeden druh jsou lidé, kterým se dokáži do určité míry otevřít, lidé, se kterými
musím řešit provozní záležitosti, se kterými se bavím, ale ve kterých stále
nemohu najít to něco podobného mně. To něco euforického, bláznivého, bezstarostného,
co cítím u takového mála lidí hned poté, co se s nimi seznámím...
Nechte tedy mě být mnou.
Soudí soudí pány slouhy
soudí soudí hříšné touhy
soudí soudí vítr pouhý..
Vykvetu ze své nejistoty, z bolesti vzlétnu až někam do Vesmíru.
Jak vypadá krásno? Není náhodou modré?
Může být Melancholie krásná?
Chtěla bych se vrátit do jedné zimní noci předminulého roku, kdy jsem
poprvé byla účastna koncertu Rybovky. Sbor mého bratrance, opravdu
občasně k popukání, ne sbor, však bratranec a bílé rozlehlé sály koncertní
síně tvořily dokonalou harmonii, zvláště schodiště vedoucí kamsi do horních pater
a já si jen představovala, jak tam někde v koutě...
A začouzené lucerny v pražských ulicích blízko Malostranského náměstí, a my se tam
jentak toulali, vzpomínám si, hlavně, jak jsem ti navrhovala, že další rok URČITĚ NUTNĚ
pojedeme někam na přechod hor a tys chtěl raděj do Irska a já tedy ano.. souhlasila.
Nejelo se nikam, jak jinak.
(kdo ví, zda-li kvůli mé vlastnosti tolik plánovat a splnit si plus minus jednu osminu, či kvůli
tvé vlastnosti na mé plány nadšeně přistupovat a plnit tak jednu dvacetinu)
Ale tyhle prázdniny už ano prosím!
Doufám, že s sebou vezmeš housle
a zahraješ mi tohle:

 

Tuesday, March 26, 2013

Mražené jahodové knedlíky.

Ticho.
Jen tibetský žlutý práporek plápolá v neexistujícím
větru.
A všechny ideje v mé hlavě postrádají opravdovost.
Čas běží rychleji, než dokáži vnímat.
A co jsem já, proti času?
Práporek v neexistujícím relativním větru..
Vždyť sálám, nasávám i jinak žiji a přecijen
jsem jen socha z plastelíny.
Verze 13. Vše okolo dokonale očíslované.
I mé myšlenky jsou součty nekonečných řad.
Možná by šla vypočítat pravděpodobnost návratů
myšlenek a nová invence.
Však ležím jako pytlík od čaje. Lehce navlhlá, stále trochu
vonící, ale vskutku již zbytečná, použitá.
(nikoliv dvojsmyslem, stále se pohybuji v oblasti popisu čajového
sáčku)
A jako ten sáček podléhám času, ačkoli mi je již veskrze šumák.
--
Mé myšlenky jsou letní, ale jinak plné zimy.
Pověste zas slunce na oblohu.
--
A oči bolí, bolí od záře monitoru.
Kde je ta energie z nitra všech niter,
z bolu všech bolů,
z radosti veškerých radostí?
Zmizela kamsi dolů,
do domu tisíci pater,
do pater tísíci starostí,
do pater bez radosti, bez motoru.
--
Švestko, švestko, řekni mi tajemství.
Neboť tvá fialovost je vskutku záhadná.
Protáhni obličej, zahýbej ušima,
a čichej člověčinu.
--
A zase je tu. Bzukot. Včelí roj. Spíš roj sršňů
nebo vosí hnízdo.
neuchopitelnéé

 

Sunday, March 17, 2013

Chci spát a nechám si zdát.

naplněna až po okraj, ale přesto
stále trochu prázdná
svým způsobem
a kolem
prach aneb
most do jiného světa
je libo světla severu či zlatý kompas?
snažím se uchopit své asociace,
ale beztak z toho vzniká chaos.
možná je to správně.
sluníčko ve mně, sluníčko do mě,
sluníčko ze mě.
a hlavně vně. jupí!
a tvé jméno, asi milionkrát
a všude.
nechci se bát, nechci se ohlížet,
jen padat přímo k tobě.
dejte mi pastelky, nakreslím
berušku.
/jedna je mrtvá na parapetu, ještě
z minulého léta/
motivation a sluneční vývrať,
inspirace od Žváčka.
chci ti říct i to a to a tamto,
jen nač, když jde o kapitoly dávno uzavřené?
však komplex přetrvá a ozve se v nejméně
vhodnou chvíli.
je lepší, abys věděl?
pro všechny případy...
počítám korálky navlečené na niti,
snad se jentak nepřetrhnou...
nikdy?
puf.
mé první slovo minulého roku.
letos fakticky nevím, které.
nejspíš na zdraví.
kéž by to bylo nějaké jiné.
třeba befelemepeseveze
hychykyrydytyny
půjdeme stínem
půjdeme ohněm
a někdy i nepůjdeme
dojdeme?
cvak.
vyfotím si tě.
f10 a půlměsíček
je to fajn, díky za optání.
hlavně když zmáčkneš hvězdičku.
Duch od minula.
už se ho nebojím.
mám tebe...
...nikdy mě nepouštěj. 
 Chci spát a nechám si zdát, že kolem je listí podzimní.

Friday, March 8, 2013

Delirium po Modru

Dnes prapodivně.
Jakoby nikdy nebylo prapodivně...
Kvetu a zároveň se dusím.
stejně
jistá
bodem
chaosem
komplexně
vícero
Napřeskáčku.
ztratím
nepřítelem
bez zábran
ponoř
slovy
rostu
myslíš
ano
ztělesněním
trpkosti
Stejnak.
Jako celek.
Tadyteď lomítko.
Tečka, nebo tři?
Pojď se najíst!
Jakobych potřebovala k životu jídlo.
K životu potřebuji
mýdlové bubliny.
Ponořte mě do nich.
Modro modro všude modro.
Mé krásné temné modro.
Ačkoli jsem dnes celá kytičková.
Uvnitř mě modro.
A má super schopnosti dělat jedno velké Nic.
To jentak někdo neumí.
Jsem jak cukr. Cítím tu horkost okolního nápoje.
A má hlava se škvaří, ale tak sladce.
Tak sladce v Ničem.
Splynout s papírem.
Splynout s hrnečkem
s plechovkou
se světlem z lustru
s čímkoli
a s tebou.



Tuesday, March 5, 2013

Prostěradlo.

Jsem někde v závětrnu, kam na mě zima nemůže.
Zahučet a všechno smazat.
Cosi v nose,
cosi na hrudi.
V mé hlavě sídlí Pán Much.
Chci zas trhat sedmikrásky
a smát se. Ale to už se směju.
Jsem přidušená jak Frodo
v Odulině pavučině.
Blemc.
Chci zavřít oči a nechat vše plout.
Ať to odpluje. Někam pryč.
Ať to odjede a už to nikdy nevidím.
Jinak budu mít v hlavě stále stejný majáček.
Světlo za oknem, umírající.
Nikdy mi neuteč, milá vzpomínko.

Je mi zle. Zas.
Uchraň mě před tím, ale nejdřív mě zabij.
 

Monday, March 4, 2013

Cilindr

http://www.youtube.com/watch?v=iAbhugC3dZE

Divnost v divnosti a oko v podivnosti
mi dává pocit, že nemám hlavu. Nebo ruku.
Nebo nohu.
Cilindr a košile, červená, rudá, rozepnutá u krku.
Řekni heslo a projdeš.
Šumění portu, mlask.
Jako štvané zvíře...
Budu mít horečku z jevištního světla, nebo alespoň
opálený obličej. Eeee.
Pelikán v mé hlavě již domáchal křídly.
---
Lámání klacíků v lese. Výmluva za výmluvou.
Také jsem byla stvůrou.
S černočernými blanitými křídly, jsem také někoho zranila.
Bránila se.
Kvůli tobě.
--
Houpání na lodičce. Pocit absurdity jen z pozorování vážky.
Usedla na druhý konec loďky a málem nás převážila.
/Chtěl jsem tě tehdy políbit.
Proč jsi to neudělal?/
Mám také rád draky. Jak se točí v kruhu, když se spolu milují.
Milostný tanec smrti.
-
Rýže s banánem.
-
Horečka.
Blouzním z odrazů pingpongových míčků.
Klap klap, stále dokolečka.
A v místnosti tma.
Na parapetu nedopité pivo.
Tfuj.
-
Všechno to. Kvůli tobě.
-
Mytí nádobí. Kouzelně modré rukavice!
A zpěv! A divný Felix s divným úsměvem.
Úzkost, tísnivost.
Myšlenka na tebe jediná mě drží nad hladinou.
-
a teď? teď zas konečně svítí sluníčko.
-
šťastnou cestu.

Sunday, February 17, 2013

Doufání je u konce (skoro)

Dnes nemám, co říct.
Dnes mám v hlavě vygumováno.
Jsem jako bílý list.
Balonek jsem zapomněla prasknout.
Hned ráno, nebojte.
--
Všude kreslím oči. Rovná se paranoia.
Nebo si příliš zvnitřňuji psychologické poučky.
Třeba mě to zničí.
Třeba mě to již ničí.
Nebo už zničilo?
Zítra zas zapomenout v koloběhu ničeho, co by mi mělo dávat něco.
Ano, jsem jak mlha.
Jsem chlad.
Chladný dech spícího draka.
Ale tímhle mě neprobudíš.
Gumičkou svázané ruce
a ty mě páčíš jak konzervu s hráškem.
Mám dost vystouplé kosti? Už je to schíza.
---
Neznám manuál. Kamsi to všecko mizí.
A mě se chce najednou prozrazovat tajemství.
----
Asi mi na to schází nějaké kolečko.
To magické.
To, co jsem vždy doufala, že časem naleznu.
Že ho vlastně někde mám.
Dětská myšlenka mě neopustila.
Proč dětská?
Chci být čarodějnice plna kouzel a strčit tě do kotle s lektvarem.
-
Chtěla bych napsat víc, ale má slova se mi zas někam ztrácí.
Asi už do peřin.
-
Ne, tohle tajemství ti nejspíš nikdy neprozradím.

Píseň se k tématu nehodí, však mně se líbí, tak ať si tu lebedí.

Sunday, February 10, 2013

Pche.

Když přidám mé hlavě správnou frekvenci,
začne mi vibrovat, až mi trnou zuby.
Zima.
Chlad.
Mráz po zádech.
Namrzlé prsty až do běla.
A od tebe nic.
Nic.
Chtěla bych to Nic zakřičet.
Stoupnout si až na vrcholek hory
a křičet: "Niiiiic!"
Třeba by to něco probudilo.
Třeba by se něco pod horou hnulo.
Třeba drak Šmak, třeba modrý oheň, třeba cokoli.
Ale když křičím k tobě, nic se neprobudí.
Je to jak kámen. Obyčejný šutr. Skála.
Potřebuji ke svému životu oheň, alespoň
malý plamínek, ke kterému bych se uchylovala
ve chvílích smutku.
Trocha citu...
Jak když dudák hraje na své dudy.
Nebo když pianista klopýtá po klapkách klavíru.
Tak bych chtěla, aby mě někdo rozehrál.
Místo toho čerň, čerň mikrofixu tloušťky 0,4.
Nekonečné?
Umělá květina a přes všeobecný hluk kolem mě jen ticho.
Dám si ten barevný klobouček na hlavu a třebas.
Hlavu do kýble.
S vlažnou vodou, ne studenou prosím!
A pak milion hodin na pískovišti, stavět tunely.
Snad se prokopu do pekla.
Třeba tam mě zahřejou.


Wednesday, February 6, 2013

Můstek

Dnes tiše, ať ji neprobudíme.
Zlehounka našlapovat, kliku mačkat jen ledabyle, raději
vůbec světla nerozsvítit.
V hlavě léto a oblaka. Kam to všechno odplulo?
V jednu chvíli jsem nebyla ničím větším, v další chvíli jsem se cítila
prázdná a všechny mé city k neužitku.
Jentak samo od sebe.
To přichází.
A odchází.
Podle naladění vůle, podle uspořádání buněk v mozku.
Ksicht se na mě směje, asi se MI směje.
Hezky se směje. Vždyť jo, sama jsem si ho namalovala.
Na pingpongový míček. Jednou z toho udělám obrovský pingpongový závěs.
Pověsím doprostřed místnosti a přidám další dílek v momentech euforie.
Každý, kdo přijde, bude vědět vše.
Ať přijde zase čas čtyřlístků a válení se v trávě s knihou, do které jich pár vložím,
až ji budu vracet.
Podivná chuťna rtech. Bílé zuby? Cvakaj mi ve snu.
Koušu.
Bolí to. Někdy. Jen, když to je do krve.
Stále mluvím o rtech.
Spíš? Spím.
Spím ve spíži.
Padesátpětpětaapadesát.
Dokonce bez hudby. Kontinuita myšlení tytam.
Však mi to navazuje jak řeka.
Pěkně hnědá a zanesená sinicema.
Stejnak bych se v ní asi koupala. Od palce u nohy k ušnímu lalůčku.
Pojď, poběžíme hluboko do lesa. Velice HLUBOKO. Neboj se, neztratíš se.
Jen já bych se měl ztratit.
Devět nula pět
Dvacet tři nula devět
Devět.
Medvěd. Hluboko v lese. Hluboko v lese na houbách.
Třeba sní nějaké muchomůrky a bude mít halucinace. Halucinace zelené skvrny na umyvadle
a nevěděl by, kde se tam vzala.
Stejnak by nevěděl, kdo to kouřil na chodbě. Stop! Na stěně červený semafor.
Zhluboka nádech.
Vrásky pod očima milence.
Pravděpodobně od smíchu.
A nohy někde v zahraničí. Leží na posteli a hraje si s kartou papriky.
A bílé zuby, co koušou.
Obrazy točí se mi stále dokola.
Néé! Ještě neodcházej.
A pak zabereme do pedálů a už to fičí, jedeme na třešně!
Buď mě tam vysaď, nebo tam sama dolétnu.
Zpěv mnichů z podpeřin.
Otočím list a jsem na lodi. Cítím se jak Kolumbus s velkým kloboukem přijíždějící
vodovodem.
Hvězdy svítí tak jasně, tak proč být pod umělou zářivkou?
Mám divná chodidla. Jo, máš pravdu.
--
Kdybyste věděli. 


Tuesday, February 5, 2013

Znovu Nic.

Píská mi v uchu. Zase tak neočekávaně a všepohlcujíce.
Jako v autobuse při cestě domů.
Všechny zvuky z okolí...
Zkuste jet na eskalátoru, zavřít oči a ponořit se.
Do hučení. Ponořit se do chladu, když přijíždí metro.
Jakoby chlad prostoupil skrz mou bytost a zmrazil každou moji
buňku.
Nedělat nic, vše vypustit, jen tiše a uvolněně v tom chladu setrvat až vše zmizí
a nebude třeba ničeho.
--
Všímejme si detailů a radujme se z nich.
-



Wednesday, January 30, 2013

Stlačení.

Vždy budu ztřeštěným dítětem, jásajícím nad vycházejícím sluncem.
Vždy budu lehkomyslně běhat, skákat, točit se a dupat dle emocí mnou procházejícími.
Vždy budu impulsivní jak zvíře.
Dusím se v dusnu přidušených emocí.
Topím se v hlavovém černu.
Ne mém.
V myšlenkách se motám někde v červnu.
... ó růže to ten červ
co vylézá jen za bouře a za tmy
...už tě vidí a kde spíš ví
a temnou láskou tě skrytě umoří.
---
Nebo spíš umoří neláskou.
Umoří chladem.
Umoří mrtvem.
Umoří strojeností.
Umoří neschopností vyjadřovat emoce.
---