Daleko v zemi, kde není přítele,
rozpadá se hrad.
Všechno se mění, v té zemi zpuchřelé,
bída, sněď a prach
a špína,
jenom myšlenka celá bílá,
celá bílá myšlenka.
Všude se válejí cancoury skutečnosti
a v hradním cimbuří místo pro povinnosti,
ve věži komnata stvořitele
není tu místo pro přítele,
není tu místo pro přítele.
Všechno se mění, balvany putují,
něco je tu dvojí.
Hmota se zpění, snad ji to nebolí,
vláknama se spojí
a zpívá:
„Hle, myšlenka celá
bílá, celá bílá myšlenka.“
Stvořitel vychází z komnaty, myšlenka na dvorku skáče:
pochopit, uchopit myšlenku do ruky,
do hrsti jako to ptáče.
Zcela ji uchopit, v duši se utopit,
dotknout se na správném místě.
Myšlenka plynulá ráda by splynula
přísně a přesně a čistě.
A už stojí naproti pánovi tvoření
studená tíha z něj sálá.
Pomalu promluvil:
„Kdo mě to probudil?
Kdo mě to přiměl dnes
vstávat?“
Nadechl, vydechl, trpce si povzdechl,
své oči s myšlenkou svázal.
Kdyby chtěl uchopit, sevřít a pochopit,
tak by se nemusel tázat.
Bílá je myšlenka, bělostná milenka,
světlo se ku stínu klopí.
Ta skvrna světelná, již zcela zřetelná,
rychle než zcela se ztratí!
„Stvořiteli, dítě
temné!
Stvořiteli, dotkni se
mě!
Jinak celá Tvoje země
zhyne!
Podívej se, jak si
stojí:
plná prachu prosta plodin.
Dober se mě a vše bude
jiné!“
A rozpadá se myšlenka
celá bílá, rozpadá se
myšlenka.
No comments:
Post a Comment