UA-38003710-1

Thursday, July 20, 2017

Noční mysl

Samota, tíživá, v pokoji, otevřené okno, dozvuky deště.
Balvan na hrudi, škrábání v krku, tlak v bedrech a trhaný dech.
Rozutíkané myšlenky, nastražené uši, trhnutí sebou při každém zvuku.
Při každém bouchnutí dveří a zarachocení klíči v zámku.
Čekání, nebo ne? Mé oči rozptyluje pouze rozsvícená obrazovka a obrysy obrazů na zdi.
Cvrkot cvrčků nebo hluk větráku na velkém dvoře mezi činžáky?
Všude kolem stopy jakéhosi života, který zde tepal, a pak spěšně odtepal pryč.
Odhozená peřina, zmuchlané tepláky, prázdná sklenička v procesu před umytím.
Prázdné ramínko a to druhé je plné. Ledabyle odstrčená židle.
Zmuchlané kapesníky připomínající nedokončené ranní vášně.
A stále vpřed utíkající vteřiny, minuty a hodiny.
Ve tmě venkovního světa šumí něco jako moře, to bude opět ten větrák.
(Je příjemné si představovat, že jsem někde jinde.)
Priority přehodnocené na základní přežití, o nic nejde, jen dostat se dál, na další společenskou úroveň.
Další úroveň, která povede k naddalší úrovni, a takto donekonečna.
Teď se skutečně rozpršelo.
A déšť venku smývá tvé neviditelné stopy. Neviditelnou prohlubeň na lavici v hospodě od tvé zadnice.
Otisky prstů na sklence piva či lépěji whisky.
Krystalky moči v zákrutech pisoáru.
Odrazy tvého světla na zrcadle na pánských záchodech, když sis šel upravit čepici, abys vypadal patřičně drze.
Ozvěny tvého rozjíveného hlasu ode stěn, stropu a podlahy.
A pak tu mlhavou otupělost při cestě nocí zpátky do doupěte, ze kterého děláš každé ráno okružní vycházky do práce.
Zámek zarachotí, dveře se otevřou, tvor vkročí.
Peřina se narovná a poslouží k přikrytí. Tepláky zůstanou ležet. Píp Píp.
Ve skleničce bohužel již ničeho není.
Smutně kouká prázdné dno svým prázdným výrazem.
A zůstane smutně koukat. Ke dřezu cesta daleká.
Ranní vášně zůstanou ranními vášněmi.

A mně zůstane tíživá samota noční mysli.