UA-38003710-1

Saturday, December 22, 2012

Příměs staromilectví

Má nálada je chameleon.

Najednou vše dává smysl. Najednou je vše jednoduché.
Z pražské noční tmy na mě dýchá něco uklidňujícího. Jakobych shodila ten závoj, tu přítěž.
Asi duch Vánoc.

Thursday, December 20, 2012

Půl jedné.

Modř se pomalu proměňuje v Čerň, ve stejnou barvu, jako mé maturitní šaty.
Nejde to zastavit, nejde to zvrátit, i když chci celou svou duší.
Chci přemýšlet, ale v hlavě mám černo, chci vidět, ale oči jsou zatemnělé.
Chci plakat, ale i mé slzy jsou černé svým způsobem.
Chci se ponořit do nic a v nic plavat.
Plavat kraula bez nadechnutí.
Udusit se.
A pak se z prudka nadechnout v jiném světě. Uprostřed hor.
A nebrat si žádná zavazadla, jen svou hlavu jako břemeno.
(a ty váčky pod očima, které budu mít zítra ráno)
(které už mám teď)
Černo, černo, černo, černo, černo, černo, černo, černo.
Nic, nic, nic, nic, nic, nic, nic.
Co když ho mé Černo pohltí?

Wednesday, December 19, 2012

I feel your breath, far away...

Dnes nějak ztracená v podstatě, v prvopočátku.
Vše bylo absurdní.
I to slunce za oknem, které mi tak silně pálilo do očí, když jsem je správně natočila.
Co je hybatelem všech věcí, když nevěřím, že to je Bůh?
Jaká je ta energie, která uvádí věci v život...
Filozofie mi zamotala hlavu a to nevěřím v nic, co se mi všichni snaží napovídat.
V co vlastně věřím?
Asi jen v sebe.
A to už ani tolik ne...
Dnes ráno jsem po dlouhé době zase slyšela mé myšlenky, které na mě volaly odněkud z hloubi.
Asi bych jim zase měla začít naslouchat.
Protože chaos a běh a spád času mě nutí je ignorovat.
Je a mou modř, která ve mně stále je, ač si to snažím nepřipouštět.
---
Buď vítána má modři. Buď vítána má Modři!
---
Leave my soul...

Saturday, November 24, 2012

Absurdní příspěvek vycucaný z prstu jentak.

Soy la niňa de la Fortuna.
Estoy tan feliz...
Quería unirse con su ánimo
y
nunca
desconectar.

Estoy borracho.
Zmítá se ve mně tolik a já jakoby němá hledám cestu jak prolomit ledy mezi oběma břehy.
Lepší mlčet, ačkoli mlčení ne vždy je krásné.
Tak tedy nemlčet.
Ale křičet.
Chce se mi naříkat.
Ne ze strachu. Ale z oddanosti.
K čemu?
K němu, k tomu, k sobě, k ní...
Jen splynout...
A plakat v noci, když se nikdo nedívá a plakat do rána, kdy se mi usadí na víčka těžká zavazadla.



Krom váčků pod očima nevlastním žádných jiných zavazadel.

Tuesday, November 6, 2012

What do you fear

Z jistoty kvetu do nejistoty a zase nazpět. Jisté je, že jsi, nejisté je, že jsem já.
Vidím kouzlo v každém pohybu, v každé vibraci hlasu, v každé jiskře odražené z tvého oka.
Jen jsem občas jako kámen, jako maska zpřeražená ranou všeho a všech, vystrašená. 
...
Toužím zase vyletět, cestovat někam do světa, pít kávu v kavárně na konci světa, ne-li na konci samotného Vesmíru. 
Jsem nestálá, nezachytitelná. 
...
What do you fear my lady?
A cage.
 

Wednesday, October 24, 2012

Já na zdi a na stropě a všude kolem

Každým tvým dechem mě páráš, trháš moje maso,
rveš každý coulek mě.
Rozkládáš mě.
Jsi ten nejhorší hladový vlk, co mě potkal a to bys měl být pravým opakem.
Podrážíš mi všechny těžce vybudované cihličky pod nohama,
ničíš podstatu mého Vesmíru.
Nedáváš mi důvod se smát a ani ty sám se smát neumíš.
Neumíš odpočívat, neumíš nedělat nic. Jen si žiješ ve svém každodenním
víru a nevidíš pod povrch, mimo svůj trychtýř.

 















Saturday, October 13, 2012

Kéž bych taky měla jiskru v oku

Moje tmavě modrá melancholie již nabývá gigantických rozměrů. Mlha, kolem mě bílo bílé čisto až měsíčné.
Lehkost, kterou proplouvám v čase, mě unáší stále pryč a já jsem pořád vzdálenější od reality čím méně se snažím o těch věcech přemýšlet.
---
V tom se probudíš to byl jen sen...
---
Zoufalá jsem.
A šťastná.
Jak kdy.
Má sluníčková nálada se vstřebává někam do toho tmavého modra.
---
Kdy nastane soudný den pro mě?
---
Neb naším největším hříchem je lenost.
A teď ta děvka pohltila i mě a všechny mé pocity, celou mou duši a rutinu.
Nikdy nedokážeme vyjádřit to, co máme na mysli, protože se stále točíme v kruhu. Ve chvíli vyslovení je naše myšlenka již lehce někde jinde. A tak nikdy nedostihneme naše myšlenky. 
Je můj systěm uzavřený, nebo otevřený? Vždyť se nerozvíjím. Jsem konstantní, jak číslo 15. 
--- 
Jsem lehce, nesnesitelně, v bytí a nebytí. Spíš v tom nebytí. Což nedává smysl, protože právě jsem, ale jako bych nebyla.
---
Je ve mně bytost se zářivýma očima. Sedí tam, dřepí a i přitom, že se mě dotýká a je tak blízko jako nikdo, nedotýká se mě přímo. Jsem jak kámen uvnitř a slunce na povrchu.
Ale má jiskru v oku...
---
A.

Tuesday, July 31, 2012

Jako modrá skvrna

Jsem jako modrá skvrna, která se točí kolem dokola, kdo ví, co vlastně chce.
Jsem jako černý hluboký Vesmír, který by se mohl rozzářit s roztočit.
Nechci ztratit kus sama sebe. Takhle se mám sama pro sebe, nechci se rozštěpit ve dvakrát někoho jiného.
Jsem jako bláznivý horský mužík, který létá po světě střemhlav tam a zpátky.
...
K čemu mi je poučit se ze svých chyb, když se už předem bojím, že se budou všechny opakovat. I když už nejsem stejná, pořád je ve mně to něco, co neznám. Jsem jako smyslů zbavená.
Je tohle to, co bych chtěla?
Bojím se jakékoli sítě, která by mě uvěznila a dusila. Konečně dýchám, konečně létám.
Co když mi něco utne křídla?
Co když mi zase někdo utne křídla?
Lagta hai humko ho gaya hai pyaar
Dil gaya dil gaya mera dil gaya  
Yeh deewaangi kya baat hai

Saturday, June 30, 2012

Dešti, přijď!

Vždycky jsem myslela, že jsem šílenec Slunce, bytost, která nedokáže žít bez slunečních paprsků a miluje, miluje horko!
Omyl.
Ze všeho nejvíce toužím po krásném svěžím letním deštíčku, přeháňce, bouřce...
Asi jsem moc rozmazlená.
Nebo poblázněná.
Jo, to jsem.
Totálně poblázněná.
A vzdálená, tak vzdálená od svých hodnot, ideálů a ostatních těchhle fajn věcí.
Nedokážu myslet v reálném čase, nějak to ubíhá v jiných dimenzích,
ale jak je vidět, mě se to asi netýká.
Bojím se své představivosti, dokáže vytvářet iluze. Anebo nedokáže naopak vidět tu skutečnost.
Ale jsem to já. JÁ. Naruby.

Tuesday, April 24, 2012

Monday, April 23, 2012

Kvete mi ibišek...

Proč dělat cokoli?

Proč se s něčím namáhat, když je stejně všechno jen otázka společenské prestiže?

Proč se honit za uznáním a lidským ideálem?

Proč se nemůžu jen válet na trávě (nebo v posteli) a na všechno se vykašlat?

Jsem sama a sama být nechci.
Bohužel si svojí samotu vytvářím.
Kdo ví proč ode mě všichni tak rychle utíkají.
Asi mají proč...

Volám o pomoc a nikdo neslyší.
Volám a když už mě slyší, tak se smějí.
Holt nejsem společenský ideál...

A.

Saturday, April 21, 2012

Tuesday, March 13, 2012

Mimozemšťan

Asi jsem se zbláznila. Kouknu se za okno, vidím tam obrys mimozemšťana. Anebo ho tam naschvál hledám. Sama si způsobuji své strachy, vytvářím si svou realitu. Venku je tma, a tak tam očekávám to nejhorší...
Někdy mám pocit, že nejsem úplná, že mi něco chybí, jako kdybych svou podstatnou část měla jít na mráz ještě hledat.
Proud prstů z mé duše
tál. 
Stohy vlasů svíjely se. 
Nohy něžně houpaly se. 
S rudým hřbetem ruky, 
shýbá se,
pláče, 
z mého srdce
oběšenec.

Thursday, March 8, 2012

Pampeliška

Chci žít s tím kdo má jiskru v oku.

Friday, March 2, 2012

Chaos číslo jedna

Ačkoli nastalo mé vysněné, milované jaro, první dny této úžasné nevyrovnanosti jsem strávila úplnou vyrovnaností. Zvláštní po tak dlouhé době. Jakoby se mi utlumilo nitro. Vše šlo mimo mě. Od té doby, co v úterý pršelo a déšť všecko smyl a Radiohead odplavili mé kostlivce ze skříně. Bylo to příjemné. Potom, co jsem si myslela, že už to mám za sebou, že jsem již perfektně po půlroce za vodou. Haha. Bylo opravdu vidět, jaký to byl skok. Takhle totiž vypadá vyrovnanost, ne tamto divadlo předtím.
Nechápu, proč lidem trvá tak strašně dlouho než se z něčeho dostanou. Kam se to do jejich duše zapíše, do jakého šuplíku se to zabední. Mně se to zabednilo snad skoro do všech šuplíků a já bych tak ráda všechny otevřela, vysypala, vyhodila, dala do sběru, aby se udělalo krásné slunné místo pro nové věci, které se mi tam zabední. Ne, to zas ne. To bych byla moc pesimistická. Upřímně věřím, že už jsem zbavena těch ryze růžových brýlí, které mě dostaly do dnešního dne.
Už ani nemám takovou touhu sebrat se a odjet za Sluncem, do jiné země, do jiné Dimenze, do jiného Vesmíru. Cítím, že zde musím něco vykonat, něco překonat. Splnit svůj úkol a pak jít dál. Na vejšku? Možná. Anebo jsou to jiná, méně konkrétní místa.
Jak je zvláštní, jak lidé, co si byli dříve blízcí jsou si najednou tak cizí? Jak je možné, že si nejsou schopni ani odpovědět na pozdrav? Jak je možné, že ve své individualistické sobeckosti si každý drží svoji zraněnou pýchu a nechce ani trochu ukázat lidskost? 
Jak bych chtěla sedět někde na lavičce v parku za zvuků kostelního bimbam si číst knihu o lásce, nechat si zářit Slunce do tváře a pozorovat lidi. Asi bych to nemohla dělat všechno najednou. To je problém. Všechno chci dělat najednou. Chci toho udělat tolik, že to nezvládnu a raději neudělám nic. Třeba si půjčím najednou pět knížek, které bych si chtěla přečíst. Proč, no protože mě fascinuje držet tu knihu v ruce, tu sbírku ideí, tu její abstraktní hodnotu. Čtení zdržuje, chci číst všechno najednou, tak moc jsem zvědavá. A pak to dopadne tak, že mám rozečtených a nedočtených asi deset knížek. Chaos.
Ale měla bych si přestat stěžovat a přestat mluvit o sobě. Začnu si stěžovat na lidi. Anebo raději ne, pořád čtu, jak konstruktivně bych měla trávit čas, tak proč s tím nezačít? Hlavní bod je: přestat být majetnická, vázána na lidi a na jejich volný čas, nerozčilovat se a mít klid v duši. Já a klid v duši. To leda tak v pohádce. Mám takový klid v duši, že přes své rozvětvené, šílené myšlenky, už nedokážu ani dát dohromady jednu jedinou kloudnou větu, když chci něco někomu sdělit. A už si zase stěžuji. Ale mě to fakt štve! Vypadám jako člověk, co nemá co říct, co je totálně nudnej a strohej a chudej na myšlenky. Jé, jak já bych toho chtěla říct. Ale už mě nebaví zdvořilostní: jak se máš? Jak se těšíš do školy? Taky tě štve ta češtinářka? Aha. A píšeme dneska něco? To je prostě tak, že když na někoho vychrlím svůj vodopád vět, nevím, jak na to zareaguje. Anebo je to prostě tím, že se tolik neznáme.
Rozhodla jsem se, že začnu šetřit na cilindr. A na cestu do Indie. A na cestu do Španělska. A na budoucí byt. A koupím si čajovnu. Nebo možná restauraci, mám hlad. Čajovna, kde se dobře vaří, tak to bude.

úžasní úžasní úžasní Radiohead


A.