UA-38003710-1

Wednesday, July 29, 2015

Hovnocuc

co to tu kvete
ach - to je měsíc,
celá cesta voní
jeho září,
obtěžkává mou hlavu,
jak se převaluje
na lžíci
ve své kulatosti,
hvízdá v uších,
nemrká,
a kouká zcela upřeně,
že musím udržet oční
kontakt a zastavit
auto uprostřed (skoro)polní cesty.

a teď prosvítá mezi žaluziemi,
našel si cestu,
prevít,
jako si ten nejhorší chlap
našel cestu do mého nitra,
stejně tak i ten měsíc
svítí drze do mého pokoje,
ale
já ho vítám,
jak se na skle odráží a hle!
- jsou tu dva
drzí měsícové.

vezmi si mě s sebou měsíci,
budu pěstovat
kytičky na dně tvých moří,
budu zářit jak ty,
drze,
pozemštanům skrz žaluzie
a zastavovat jedoucí auta,
totiž
nech mě s tebou splynout,
jako když si muž bere ženu,
a já budu hodná,
slibuju. 

Monday, July 27, 2015

Vedrodron

--


Bouřko bouřko
bouřkovatá
na mé smysly
obkládáš se,
vata,

z kapek cáry
z nebe hříva
to se páni na nás dívaj
a zadržují smích
že,

zříme se v nich,
a tak padaj
nám na bedra
ty zasraný líný vedra
jak lumbální vpich.  

--

Dost bylo pití, dost bylo žranic,
v mé hlavě po hlavě nezbylo
pranic,

koření života, koření vůle,
sedím si a koukám, kde je má
půle,

není. 

--

Monday, July 6, 2015

Parapet

projednáno,
promyšleno, zdůvodněno,
rozebráno, rozďobáno,
rozpitváno, rozcapeno
a stejně stále nic není jasné.

--

představme si dva imaginární přátele,
zatřepme s nimi, jak se solí a pepřem,
promíchejme je navzájem,
pak zase přeberme nazpět,
ale pár zrnek nechejme,
postavme vzhůru nohama,
vyhoďme z okna tím nejroztodivnějším
spinem,
najděme jednoho v trávě, druhého rozbitého na šutrech,
tak rozbijme i toho druhého o ty samé šutry,
slepme dohromady,
pak zjisťeme, že jsme slepili špatně,
přelepme,
pár kousků od jednoho však zůstane tomu druhému,
a konečně zašroubujme,
když víčka nesedí, použijme špetku násilí
(případně izolepu),
postavme na parapet,
natočme tak, aby se dívali z okna a ne na sebe,
a pak teprv
dostaneme nás dva.

Friday, July 3, 2015

Placák

Tak mi před dvěma dny nastala ta má změna, na kterou jsem tak dlouho čekala a já se bojím každého rána, že se probudím a po tom náhlém přílivu energie nezbude zhola nic. To pak zas usednu do jednoho ze svých křesel (mám dvě a obě jsou počítačová) a nechám se plynout v tom rychlém alterprostoru, který mě tak uklidňuje a oblbuje jako nějaký prášek proti bolesti.
Teď vyšel měsíc, zcela oranžový (a teďka by to chtělo napsat nějakou pěknou metaforu, ale všechny, co mě napadly, se zdály býti tak patetické, že zbytek povídání o měsíci zcela vynechám, snad jen bych chtěla ještě dodat, že z něj vykukuje pouhá čepička, neboť pohledu na jeho zbytek - vlastně ne zbytek, ale většinu - mi brání jakási budova).
Budova. Příbytek. Lidi. Netřeba o nich hovořiti. Jsou všude, smrdí a štvou oči, které jsou nuceny se na ně dívat, ačkoli vlastně nejsou, můžeme pokračovat ve své každodenní ignoranci kolemjdoucích. Něco jako, kdybychom v naší realitě měli dvě místa, která se prolínají, ale ti z jednoho místa by se na ty z druhého místa dívat nesměli, a naopak. Mieville je geniální. I když mám trochu pocit, že svůj příběh nedotáhl tam, kam by si myšlenka zasloužila být dotažena.
Tak to by šlo. Teď ještě nějakou "opravdovou" literaturu. V posledních měsících, kdy jsem zaboha nemohla, ale opravdu nemohla číst, pro mě bylo cenným obohacením dokonce přečtení nějakého 9gag komixu. Trochu jsem teď problém zdůraznila, možná až příliš do extrému, sama vím, že se jedná o nadsázku, ale již to nevymaži, že. Mým záměrem je naznačit, že přečíst celou fantasy o celých svých čtyřista stránkách, bylo ještě předtím, než jsem ji přečetla, rovno výstupu na Velký Rozsutec. Ale na ten jsem vylezla, dokonce i s dírama na patách skrz vůli, kterou jsem v sobě dřív neviděla. Kam se hrabe Rozsutec, že. Příští bude něco daleko většího. A tak nastupuje starý známý komplex nenasytnosti.

Začala jsem zas plácat.
Pláci pláci plác.