Doufání je u konce (skoro)

Dnes nemám, co říct.
Dnes mám v hlavě vygumováno.
Jsem jako bílý list.
Balonek jsem zapomněla prasknout.
Hned ráno, nebojte.
--
Všude kreslím oči. Rovná se paranoia.
Nebo si příliš zvnitřňuji psychologické poučky.
Třeba mě to zničí.
Třeba mě to již ničí.
Nebo už zničilo?
Zítra zas zapomenout v koloběhu ničeho, co by mi mělo dávat něco.
Ano, jsem jak mlha.
Jsem chlad.
Chladný dech spícího draka.
Ale tímhle mě neprobudíš.
Gumičkou svázané ruce
a ty mě páčíš jak konzervu s hráškem.
Mám dost vystouplé kosti? Už je to schíza.
---
Neznám manuál. Kamsi to všecko mizí.
A mě se chce najednou prozrazovat tajemství.
----
Asi mi na to schází nějaké kolečko.
To magické.
To, co jsem vždy doufala, že časem naleznu.
Že ho vlastně někde mám.
Dětská myšlenka mě neopustila.
Proč dětská?
Chci být čarodějnice plna kouzel a strčit tě do kotle s lektvarem.
-
Chtěla bych napsat víc, ale má slova se mi zas někam ztrácí.
Asi už do peřin.
-
Ne, tohle tajemství ti nejspíš nikdy neprozradím.

Píseň se k tématu nehodí, však mně se líbí, tak ať si tu lebedí.

Pche.

Když přidám mé hlavě správnou frekvenci,
začne mi vibrovat, až mi trnou zuby.
Zima.
Chlad.
Mráz po zádech.
Namrzlé prsty až do běla.
A od tebe nic.
Nic.
Chtěla bych to Nic zakřičet.
Stoupnout si až na vrcholek hory
a křičet: "Niiiiic!"
Třeba by to něco probudilo.
Třeba by se něco pod horou hnulo.
Třeba drak Šmak, třeba modrý oheň, třeba cokoli.
Ale když křičím k tobě, nic se neprobudí.
Je to jak kámen. Obyčejný šutr. Skála.
Potřebuji ke svému životu oheň, alespoň
malý plamínek, ke kterému bych se uchylovala
ve chvílích smutku.
Trocha citu...
Jak když dudák hraje na své dudy.
Nebo když pianista klopýtá po klapkách klavíru.
Tak bych chtěla, aby mě někdo rozehrál.
Místo toho čerň, čerň mikrofixu tloušťky 0,4.
Nekonečné?
Umělá květina a přes všeobecný hluk kolem mě jen ticho.
Dám si ten barevný klobouček na hlavu a třebas.
Hlavu do kýble.
S vlažnou vodou, ne studenou prosím!
A pak milion hodin na pískovišti, stavět tunely.
Snad se prokopu do pekla.
Třeba tam mě zahřejou.

Můstek

Dnes tiše, ať ji neprobudíme.
Zlehounka našlapovat, kliku mačkat jen ledabyle, raději
vůbec světla nerozsvítit.
V hlavě léto a oblaka. Kam to všechno odplulo?
V jednu chvíli jsem nebyla ničím větším, v další chvíli jsem se cítila
prázdná a všechny mé city k neužitku.
Jentak samo od sebe.
To přichází.
A odchází.
Podle naladění vůle, podle uspořádání buněk v mozku.
Ksicht se na mě směje, asi se MI směje.
Hezky se směje. Vždyť jo, sama jsem si ho namalovala.
Na pingpongový míček. Jednou z toho udělám obrovský pingpongový závěs.
Pověsím doprostřed místnosti a přidám další dílek v momentech euforie.
Každý, kdo přijde, bude vědět vše.
Ať přijde zase čas čtyřlístků a válení se v trávě s knihou, do které jich pár vložím,
až ji budu vracet.
Podivná chuťna rtech. Bílé zuby? Cvakaj mi ve snu.
Koušu.
Bolí to. Někdy. Jen, když to je do krve.
Stále mluvím o rtech.
Spíš? Spím.
Spím ve spíži.
Padesátpětpětaapadesát.
Dokonce bez hudby. Kontinuita myšlení tytam.
Však mi to navazuje jak řeka.
Pěkně hnědá a zanesená sinicema.
Stejnak bych se v ní asi koupala. Od palce u nohy k ušnímu lalůčku.
Pojď, poběžíme hluboko do lesa. Velice HLUBOKO. Neboj se, neztratíš se.
Jen já bych se měl ztratit.
Devět nula pět
Dvacet tři nula devět
Devět.
Medvěd. Hluboko v lese. Hluboko v lese na houbách.
Třeba sní nějaké muchomůrky a bude mít halucinace. Halucinace zelené skvrny na umyvadle
a nevěděl by, kde se tam vzala.
Stejnak by nevěděl, kdo to kouřil na chodbě. Stop! Na stěně červený semafor.
Zhluboka nádech.
Vrásky pod očima milence.
Pravděpodobně od smíchu.
A nohy někde v zahraničí. Leží na posteli a hraje si s kartou papriky.
A bílé zuby, co koušou.
Obrazy točí se mi stále dokola.
Néé! Ještě neodcházej.
A pak zabereme do pedálů a už to fičí, jedeme na třešně!
Buď mě tam vysaď, nebo tam sama dolétnu.
Zpěv mnichů z podpeřin.
Otočím list a jsem na lodi. Cítím se jak Kolumbus s velkým kloboukem přijíždějící
vodovodem.
Hvězdy svítí tak jasně, tak proč být pod umělou zářivkou?
Mám divná chodidla. Jo, máš pravdu.
--
Kdybyste věděli. 

Znovu Nic.

Píská mi v uchu. Zase tak neočekávaně a všepohlcujíce.
Jako v autobuse při cestě domů.
Všechny zvuky z okolí...
Zkuste jet na eskalátoru, zavřít oči a ponořit se.
Do hučení. Ponořit se do chladu, když přijíždí metro.
Jakoby chlad prostoupil skrz mou bytost a zmrazil každou moji
buňku.
Nedělat nic, vše vypustit, jen tiše a uvolněně v tom chladu setrvat až vše zmizí
a nebude třeba ničeho.
--
Všímejme si detailů a radujme se z nich.
-