UA-38003710-1

Saturday, September 13, 2014

Další políčko

Argh!
Je načase stát se sama sobě rodičem a patřičně se převychovat. Disciplína zmizela, asi ji něco sežralo a to něco budiž má ústa. V hlavě mi bzučí, mám tam tisícero včel a tisícero možností, které mě usilovně štípou do zadku. No jo... Nevím, co dřív, ale i tak se to všechno rozplývá jako by povinnost nebyla povinností. Nejtěžší na světě je přemoci sám sebe. Alespoň pro mě tedy. Toť má největší překážka, noční můra, stín za zády. To, co je nutné činit a je to jednoduché, nečiním. To, co není nutné činit a je to těžké a deprimující, mi jde od ruky snadno. Marná slova.
Dnes večer za poslechu Beethovena jsem překonala jednu svoji věčně odkládanou úlohu. Vznikla z toho krajina uprostřed noci s dívkou stojící na začátku jakési cesty vedoucí k měsíci, úplňku. Netřeba dodávat, že dívka má blonďaté vlasy. Vlály na opačnou stranu než putovaly mraky, což vzniklo lehkým omylem a nedostatkem dovedností. Teď je to lehkou symbolikou a pokud se mě někdo zeptá, rozhodně to byl záměr, že...
Také mi připadá, že jsem na začátku jakési cesty vedoucí bůhvíkam a měsíční krajinou hor a skal, kamenů a balvanů. Jakoby tu to, co přichází, již někdy bylo a každý pohyb po této cestě mi je důvěrně známý. Znamená to, že jsem na správné cestě? Anebo souhra okolností a mé podivné záliby (o tužbách nemluvě).
Říkám si, zda má cenu na tuto cestu nastoupit oprostěná od minulých křivd a všeho, co mě kdy trápilo. Po krátkém zamyšlení se to zdá býti docela důležité. Ale nevím, jestli jsem zkrátka natolik sobecká. Anebo potřebuji něco, co by mě poutalo (i když ve skutečnosti mě to vlastně vůbec nepoutá).
Všechno je podivná spletitost a chaos, a obzor je rozmlžený modrošedou mlhou a někde tam v dáli je pár mých iluzí (i když ty už jsou vlastně roztroušené všude podél cesty). Možná že jsem uprostřed jedné velké kouzelnické šachové partie, která se mi vrací v kruzích a přepadá mě, když si nedávám pozor a vytvářím si bžilion domněnek.