UA-38003710-1

Saturday, October 17, 2015

Silentium

Hromada povinností se předemnou lenivě převaluje, provokativně vystavuje své oblé křivky - co naplat - okázale ji ignoruji. Už už - pomyslím si - jsem v pokušení nechat se zlákat a podlehnout svodům, které mi nedovolují jíst, číst, spát. Ale ne. Nenechám se. Jde den za dnem, den za týden a den za měsícem, utíká život, utíká jak o závod. A můj MOZG stojí na místě a spinká. 'Se mi zdá, že se mi to zdá.
Rachmaninov byl - jak to popsat - dlouho očekávaný, vymodlený, vytěšený, tudíž s sebou jaksi nutně musel přinést zklamání. První věta - spíš nutnost dávat pozor než opravdové sžití s plynoucí hudbou - byla zastřena naopak (špatně!) natočeným klavírním křídlem (holt cena za varhanní emporu). Druhá věta zaplakala spolu s rozběhnutými myšlenkami (aneb nechoď na koncert s někým, kdo ti způsobuje rozběh myšlenek, i když v tomto případě se to nedalo zcela ovlivnit) a třetí věta byla směsicí dojmů z dvou prvních vět. Nebyl v tom ten drajf, nebylo v tom plynutí a jiskra a kdo ví proč, možná sedadla (tiše závidím všem těm "členům naší katedry" sedících v třetích až šestých řadách regulérního hlediště), možná to světlo (moc světla, moc světla) a možná lidé kolem nás (třeba ta žena, co si stále rozepínala kabelku na zip, nebo krajkový krk a vyčesaný drdol před námi). A píši nás a myslím samu sebe. Zavřu oči a jsem s hudbou v mé vlastní temnotě. Nikde nikdo - ani já - jen černo a hudba.
Mnu si obličej, prsty mě trochu studí, není to příjemné ani nepříjemné, jen zkrátka potřebné. Mám hlad, nechci jíst, nechci jíst, nejlépe již nikdy, vždy si představím tu tunu knih a floooouuuuu a k tomu jídlo nesedí, možná jen litry čaje, a tak tu podmínku tak krásně splňuji, až na to, že není tuna knih, ani slovo na f (fuck).
"Ten člověk je tak krásný." - když to řekne muž, jeden neví, jak tu řečenou krásu uchopit a pochopit. Vidíš ty jiskry v očích, vidíš obrys člověka, který je zamilovaný. Možná byl v jakémsi sourozeneckém opiátu a úzkém tandemovém sepjetí, že měl potřebu vylétnout ze své ulity, předvést se ve světle zaštítěn svým rodinným klanem, svým temným rodinným klamem, který mi způsobuje ten pocit spáleniny na pánvičce. A ano, je to v krvi, musí to být tudíž jeho sestra vzbuzující ve mně skoro gladiátorská jatka. Quo vadis Adéla? ptá se sestra - černé (modré? zelené? hnědé?) oči dokořán. Silentium.
Ale naštěstí symfonie je symfonie a ta si mě obemkne za každých okolností, přehlučí myšlenky, přehlučí zipy, přehlučí krajky, drdoly a krky.

Saturday, October 10, 2015

Bez výhledu

Sen jakožto směs veškerých obludností v mé hlavě.
Člověk hrající na piano před nadšeným obecenstvem (nadšení je možno pozorovat dle rozšířených zorniček a otevřených úst posluchačstva) - výtečný přednes, dokonalá táhlá dynamika (a tam, kde není, stačí vizuální dojem ze zklidněného klavíristy) s drobnými překlepy (což je však tolerováno, neboť hleďme - je to renesanční umělec!). Na stěnách v sálu visí jeho obrazy, motá se mi hlava a přechází mi zrak. Barvy, kontrast, sytost, vůně chemikálií - zobrazení mého vlastního nitra, jakobych se sama na plátna vybrečela.
A pak jest u konce ten bohulibý přednes, nikdo to nechce, ale i přesto umělec finišuje. Kdo přijde po něm... koncert je sice věnovaný jemu, ale traduje se, že si často na podium po sobě zve jiné hudebníky, nebo zkrátka lid oplývající nějakým talentem přednesového rázu. Aby sen nabral úzkostných obrátek, tím hostem jsem samozřejmě já.
Na piano nic nezahraji, nejsem si v něm jista - a já přeci navíc vystupuji jen se svou tvorbou (a ta je v klavírním provedení dosud nedopracována). Odněkud se tedy vynoří má vlastní rozladěná kytara (kterou jsem již měsíce neladila dle ladičky, ale dle svého relativního hudebního sluchu, tudíž je tónina kapku posunutá, hlavně však, že si tóny spolu jakžtakž rozumí, i když občas jsou taky na kordy) a já nemám k dispozici ladičku, jsem tudíž nucena hrát na rozladěnou kytaru před posluchačstvem rozmazleným předchozím klavírním mistrem (kurňa - kdy se naučil tak dobře hrát při množství knih, které čte a vůbec - mračím se). Zcela mi vypadl text i akordy na Bezduchého tvora, rozhodla jsem se tedy pohřbít začátek s Mýdlama. Namáčknu akord - A moll, no jo. Prsty na strunkách kytary napnutých jak ten nejnapnutější špagát. A hle (vsadím se, že to každý čekal) - prd - ne jedna struna - ale tři z šesti strun vystřelily do stropu. Uznejme, že na kytaru, jež má pouze tři struny z prapůvodních šesti, se nedá již hrát a odeberme se s červenýma ušima z dohledu vidoucích očí a slyšících uší.
Nejčistější, nejryzejší a nejobludnější neúspěch.
O pár minut později (jde však sen dělit na minuty? - jde vůbec sen vnímat z časového hlediska?) tnu do živého v Ženštině s fialovou kšticí, která si celá uplakaná a zhrzelá zaleze kamsi mimo svět a můj Člověk je po chvíli spatřen, jak ji vyvádí za ruku jak hromádku neštěstí na světlo a postaví předemě, prý omluv se, no tak jó, omlouvám se a ona mi promíjí a přestává brečet. Ale ve mně bol, můj Člověk není na mé straně, je na straně spravedlnosti, je na straně správnosti a úzkosti a mně je zle, tak zle, že se probouzím.

Ráno je to zpět, ta hniloba, ten pach hlíny a červů, je mi těžko, nemohu vstát, nemohu otevřít oči, světlo mě nemilosrdně bodá a připomíná mi, že jsem sama. Sama v posteli, sama v nicotě. Jen příšerná zima (protože moc větrám, na druhou stranu v teple mi mokvaj myšlenky, zkuste mi zavřít okno a nebudu mít nikoho ráda).
A teď je večer a stále je to tu. S Brahmsem i bez něj. Takový můj vlastní vnitřní masokombinát. Jatka neuronků, které se snaží utéct z okovů, ale nelze nelze - neuniknou. Stejně jako já neuniknu Člověku. Stále připojení, stále propojení jak větévky dvou stromů stojících smutně v ďolíku lesa bez výhledu.

Thursday, October 8, 2015

Mýdla

Mýdla mít dvě mýdla
to je paráda
můžu je střídat.
--
Mít dva mít dva přátele
velká zábava
je fajn je vídat.
--
Ok, všeho s mírou. Jeden je tak tuze lidský a druhý je Fantom, možná opery, zkrátka někdo, z koho se všechny chloupky na mém těle třesou hrůzou a tulej k sobě.
Fantom všechno vidí, Fantom všechno ví a přitom já ho nikdy spatřit nemohu. Pouhý odlitek jeho pozemské podoby, ale i na tu si raději neodvažuji ani pomrkávat. To je něco, co mi nepřísluší. Zato Fantomovi přísluší koukat na mě, hodnotit mě a pohrdat mnou. Pohrdat mým moustvím, mou mýmstvou. A pak spatří záblesk! Něco, co ani Fantomovi nepřísluší! A šup, odejme si to pro sebe samotného. To je Fantom.
Nutí mě cítit se jak ubohá spálenina kroutící se na příliš malé pánvičce. Zná (ano! on zná vše! a i kdyby ne, tak si to ve mně přečte) jméno mé deprese a volá ji tedy jmenovitě. A ona mu naslouchá, ona mu rozumí, ona ví, že s Fantomem jsou jednou duší a jedním tělem. A kde je místo pro mě? Krčím se v koutě zatímco oni dva se milují na mém stolečku pro knížky.
--
A ten druhý. Ten druhý je šachová figurka na naší oživlé šachovnici. Milovník moudrosti. Člověk ve svém člověčenství. Ten mávne prstem a já tancuji. Tancuji kol dokola místnosti, a pak i kolem něj. Tancuji před jeho očima. Avšak jsem zcela průhledná a stále víc a víc průhledním. B12 nepomáhá. Člověk kouká skrz mě na skvrnu na zdi, nejspíš si o ni někde něco přečetl, ale nebylo to ve Woolfové. Tak blažená v jeho přítomnosti, jako kapka deště spadlá na žíznivé rty. A tak bolavá večer, kdy v hlavě zbydou jen odrazy vzpomínek, kterým ovšem vstup povolen nebyl. Zavolejte četníky a hasiče v komoře hoří, neoprávněný vstup do nehlídaného opatství. Ještě by mi shořela knihovna...
--
Nic lepšího není než vrátit se večer domů, zavřít dveře svého pokoje a nechat venku všechny čekat, že se jim uráčím: napsat, odpovědět, omluvit, vyznat, představit, přesvědčit, svléknout se...
A už nikdy nevyjít ven.