UA-38003710-1

Saturday, June 13, 2015

Rovinka

Natáhnout se mezi drátky na elektrický napětí
přikolíčkovat si nožky a ručky k jednotlivým cancourům
a pak se nechat zcela zuhelnatět. Parádička. Tato představa budiž mým snem, denním sněním a překulivše se do touhy doufám že odezní.

Ouzko tak, že to slyšej i zasněžené vrcholky v ozvěnách kdesi v Alpách a já vím, že by se mi smály, kdyby to dovedly. Jsou však zmrzlé a studené jako já v přetvářkách, které přiběhnou, když mi vlastně říká, že mu na mě nezáleží. To se to pak uráží docela snadno.

A ejhle postel, spásná záchrana, jen si lehnout a nic nevnímat, schovat se a ukrýt se. Taková obdoba kapuce, kterou jsem objevila teprve nedávno spolu s dalšími věcmi, které jsem si možná raději nikdy osvojit neměla.

Takže ležím celá natažená a samozřejmě obnažená, neboť před sebou nemusím naštěstí nic skrývat, a prohlížím si svůj itinerář se zalíbením a možná i nostalgií, neboť loni jsem měla stejný, avšak s jiným mužem. Lépe řečeno s hmotným mužem.

Asi jo, asi potřebuji, aby se o mně někdo staral, hýčkal si mě, svého jedináčka, celou svou pozorností a celou svou osobností. Přes mou veškerou snahu o nezávislost, toužím být omotána kol prstu a zcela omámená zapomenout na všechny běžné patálie, které mě stejně nikdy nezajímaly.

Tuesday, June 9, 2015

Hlavožblebt

Jak se mám teďka vlastně pokoušet cokoli psát poté, co jsem nahlédla do Deníků Virginie Woolfové a přičichla k jejímu majstrštyku? Veškeré pokusy o promyšlenost slov pak vyznívají jaksi do prázdna a celá si připadám dokonale patetická. Ještě, že to nikdo nečte. Tento způsob zaznamenávání útržků života budiž tedy mým napůl zveřejněním, dokavaď se schovávám za určitou anonymitu.
Ztěžka se mi dolují myšlenky, v lehce ovíněném stavu, za svitu tlumené lampy v tom mém ponurém pokoji, kde nejspíš strávím většinu prázdninových dní. Jaká to je jen příležitost ku přečtení toho vysokého komínku knih, který tvoří hradbu mé postele. Říkám si, jak bych se bez něj cítila (a tím nemyslím jeho odstranění, nýbrž jeho přečtení!). Asi nejistě a v nebezpečí. Kdo ví, co by mě mohlo vytáhnout za nohy ven z postele, kdyby se zde nekinklal starý známý a neměnný komínek knížek se stále stejnou skladbou knih, neboť jich neubývá. Naopak je vyšší než včera a to jsem si žádnou novou knihu tentokráte nepořídila. Nejspíš ho v noci tajně přeskupuji. Buď já anebo netvoři. 

Přeskupuji a nečtu, hlavně nečtu a to mě trápí. Tak prostá činnost a jak dokáže člověka vyčerpat byť pouhá hodina. Vymlouvám se na všechny možné psychické stavy. Ale vždyť je již červen, probůh. Jak by řekl jeden můj známý "Na co špatná nálada? Vždyť je léto!" Má odpověď je většinou neverbální, ale musím říct, že jaksepatří ostrá. Nebo se o to alespoň vždy snažím.

S neschopností číst mě trápí má neschopnost vyjadřovat myšlenkové konstrukty. Připadám si prázdná, vygumovaná, nijaká, v nijakosti se topíce (to tady již někdy bylo že? Ptám se sebe sama), ve mně moře a ze mě blábol. 

Někdy nechápu, kde se to ve vás všech bere. Ta mnohotvárnost, všeuměl. Zdravé zaujetí pro život a reálné dění. Pro mě to znamená asi tolik jako když nasmrká. Pojmy dojmy stále dokola a já nedokáži pochopit myšlenky lidí, ke kterým mám nejblíže. Prosím opakujte mi to, mě to zajímá. Ale polopaticky. Daleko polopatičtěji. Jak tak o tom přemýšlím nejspíš bych se v tom Městě Polopatičnosti nádherně vyjímala jako černá dáma na šachovnici. Spolknout melancholii a pocit zadostiučinění a za rok by byl bakalář (že). A mám ze sebe momentálně takový pocit lítosti nad učiněným rozhodnutím, ačkoli tomu tak není, dosud jsem nelitovala nikdy a polopatické město beru pouze jako výstřel do tmy. 

Člověk by si myslel, že víno zastírá zdravý rozum a smysly, ale ne, sama si rozum zastírám svým bílým povlakem na polštář, ze kterého se nemohu dostat ven. Můj mozek v tom mokvajícím nedýchatelném vzduchu těžkne a málokdy vyplodí "něco". Pár červů sem a pár vlaštovek tam. Ale kdo ví jaká je reálná hodnota této havěti. Asi jako hodnota myšlenek deseti psychoanalytiků. Ti by si mě dali jako zákusek po večeři a oždíbali každou kostičku. A z mozku polívčičku, vařila by se jako květáková.


Saturday, June 6, 2015

Červ

Slídí ve tmě červ
a vrká matně na mě mrká
zlobí mi ten nerv
a krká něžně do mě drká.

Pomaloučku polehoučku do ucha mi ťapká
od malíčku ku lalůčku zcela mi tam vťapká.

Ťap ťap ťap ťapi ťapi ťap 
ťapi ťapi ťapi ťapi ťap ťap ťap.           

Thursday, June 4, 2015

Hrneček

Zas přišel povlak a s ním nadmíra spavosti a přitom nedostatek spánku,
co když totiž usnu a mezitím vybuchne sopka na druhém konci pokoje.
Rozbil se mi hrneček, ten galaktický a já vim že střepy štěstí pověry a zblá
ale stejnak tato nepatrná trhlina v mé každodennosti spustila záchvaty hysterie.
Panebože to si jakože teď mám vařit čaj do jinýho hrnečku jo
tak to by nešlo prosimvás.
Ale pak zas zažehnáno, jak když vlahý vítr vyfouká všechny slzy a přebalí
hnisající ranky od střepů.
Tak jsem zkusila dát ten darjeeling projednou do jiného hrnečku,
toho s ještěrkou a oranžovohnědými proužky, které mi tuze připomínaj
stav, když člověk dobře vstane a je plně naladěn optimismu.
Takže se mi z něj moc dobře nepije, uhádli jste.
Na krku mi sedí taková divná hlavice, jak cizí hlava chobotnice, která mi cuchá
vlasy a její chapadla zalejzaj do mých uší a nosních dírek.
Jedeš potvoro!
Běda jestli se dotkneš mých očních víček.
(Nechala jsem je preventivně zavřená,
ale stejnak je občas otevřu, ale jen tak napůl,
abych zjistila, do kolika hrnců jsem to poslepu narazila
a kolik se jich zřítilo a kolik se jich kinklá a kolik mi jich právě padá na hlavu.
(mohly by mimochodem spadnout na tu chobotnici)).
Šup zaznamenej to
ejhle mlha
a tma
a obrazy
jen obrazy.
Není mi dáno psát,
je mi dáno zívat.
Raději to než zpívat.

 

Tuesday, June 2, 2015

Šelest

Jsem svobodna?
Nejsem
protože miluji
tak jak
tělo miluje svou stravu.
Nemám nic, slibuji!
jak pápěří proplouvám
v tom vašem davu.

Tak ať si!
Klidně
miluj
žij si!
Vždyť
uplynou dva roky bídné
probudíš se
láska zplihne.