UA-38003710-1

Monday, December 22, 2014

Blábol

Tak to ve mně cinká. Jako hra na španělskou kytaru.  
jsem prachobyčejné zrnko na vodě
náhodně se pohybující
Brownovým pohybem.

 Maluji si po rukou a nohou, dokonáno v dynamickém výkřiku.
žmoulám si oči až si je užmoulám
jak Asiat
díkybohu za třezalku.
 
 Už mi zas všichni volaj, připomínaj, shání mě. 
a já na ně koukám odněkud zeshora
z mého místa nahoře
izolovaného loculus.

Plynu tak mimo časoprostor, skrz souhvězdí a asteroidy. 
Haha, Adéla s asteroidem
na jazyku stále ta slanoslaná
vánočka s arašídama.

Jsem popletená, propletená, marně blábolím.
marnost nad marnost vše je marnost.
Vanitas vanitatum et omnia vanitas
 
Bleh. 
 

Saturday, December 20, 2014

Obzor

Déšť mi splývá až do výstřihu
a já se v tom všem pak topím.
Střídání kávy a zeleného čaje
a čekání na okraje konformity.

Nějaký smysl a nesmysl v tom všem
jak kdyby si Někdo hrál v kostky.
Kousky skládačky do sebe zapadaj
a já chci být její součástí.

Takový točící se kolos mých myšlenek
kol stále toho samého.
Možná jsem duše málo romantická.
Anebo skáču horem pádem rovnýma nohama.

Aneb rozluštěte si každý sám tu svou hádanku.



Saturday, November 29, 2014

Draci

Černo ani Modro nikde na obzoru a já stoprocentně spokojená, uvolněná ze svých jednostranných myšlenek. (Jak dlouho mi to jen vydrží. Možná do té doby, než budu muset sáhnout na jeho pyžamo, které leží uprostřed mého pokoje na hromadě celého toho chaosu, který odráží stav mé mysli)
Ve mně přízvuk věcí budoucích. Iluze, sny a maličkosti. Je skvělé vědět, že můžu a nikdo mě nemá šanci zastavit. Jen já sama.
Utopila bych se ve Dvořákově Novosvětské, stejně jako v očích toho, kdo žije v souladu s jejími tóny. A já se můžu topit. V očích všech a nikoho zároveň.
Vlastně se cítím stále stejně. Ničím nepoznamenaná. Možná víc jako já než kdy jindy. Konečně jednám v souladu se svým světanázorem a představě o mně samotné.

Friday, November 21, 2014

Zmrzlina

Pampadampampadampadampampdampdamp.
Točí se se mnou víry myšlenek, letím jako torpédo vstříc naprostému chaosu, doufajíc, že to přecijen nějak vyjde. Nevyjde. Pravda se prolomí.
Iluze obléhají mou hlavu a já tak slepá, tak rimsko-korsakovsky tam, kde nechci být a přitom netoužím po ničem jiném. V životě.
Přijď, vyslyš mě, pobuď a zůstaň. Hlavně zůstaň. Proboha zůstaň.
Teče ze mě proudem jakýsi nervový třas zlobivých neuronků. Hodně zlobivých.
Ach jo.

Saturday, September 13, 2014

Další políčko

Argh!
Je načase stát se sama sobě rodičem a patřičně se převychovat. Disciplína zmizela, asi ji něco sežralo a to něco budiž má ústa. V hlavě mi bzučí, mám tam tisícero včel a tisícero možností, které mě usilovně štípou do zadku. No jo... Nevím, co dřív, ale i tak se to všechno rozplývá jako by povinnost nebyla povinností. Nejtěžší na světě je přemoci sám sebe. Alespoň pro mě tedy. Toť má největší překážka, noční můra, stín za zády. To, co je nutné činit a je to jednoduché, nečiním. To, co není nutné činit a je to těžké a deprimující, mi jde od ruky snadno. Marná slova.
Dnes večer za poslechu Beethovena jsem překonala jednu svoji věčně odkládanou úlohu. Vznikla z toho krajina uprostřed noci s dívkou stojící na začátku jakési cesty vedoucí k měsíci, úplňku. Netřeba dodávat, že dívka má blonďaté vlasy. Vlály na opačnou stranu než putovaly mraky, což vzniklo lehkým omylem a nedostatkem dovedností. Teď je to lehkou symbolikou a pokud se mě někdo zeptá, rozhodně to byl záměr, že...
Také mi připadá, že jsem na začátku jakési cesty vedoucí bůhvíkam a měsíční krajinou hor a skal, kamenů a balvanů. Jakoby tu to, co přichází, již někdy bylo a každý pohyb po této cestě mi je důvěrně známý. Znamená to, že jsem na správné cestě? Anebo souhra okolností a mé podivné záliby (o tužbách nemluvě).
Říkám si, zda má cenu na tuto cestu nastoupit oprostěná od minulých křivd a všeho, co mě kdy trápilo. Po krátkém zamyšlení se to zdá býti docela důležité. Ale nevím, jestli jsem zkrátka natolik sobecká. Anebo potřebuji něco, co by mě poutalo (i když ve skutečnosti mě to vlastně vůbec nepoutá).
Všechno je podivná spletitost a chaos, a obzor je rozmlžený modrošedou mlhou a někde tam v dáli je pár mých iluzí (i když ty už jsou vlastně roztroušené všude podél cesty). Možná že jsem uprostřed jedné velké kouzelnické šachové partie, která se mi vrací v kruzích a přepadá mě, když si nedávám pozor a vytvářím si bžilion domněnek.

Wednesday, January 15, 2014

Co je místo třech teček? aneb "Další nepublikovaná vykopávka tentokrát z ledna"

Trochu jako Kometa
se vracíš
do mé hlavy
a do mého světa.
Nechci Tě, zůstaň si
ve Světě Nesvětě
daleko
předaleko 
od mé dimenze.
Odříznutá...
Od všeho a od všech, 
co mám ráda.
---
Kde je pravda? 
Prosím, proboha, kde je?
Kams ji vytěsnil?
Nepřestala existovat.
Ačkoli tvrdíš, žes zapomněl...
---