UA-38003710-1

Thursday, July 20, 2017

Noční mysl

Samota, tíživá, v pokoji, otevřené okno, dozvuky deště.
Balvan na hrudi, škrábání v krku, tlak v bedrech a trhaný dech.
Rozutíkané myšlenky, nastražené uši, trhnutí sebou při každém zvuku.
Při každém bouchnutí dveří a zarachocení klíči v zámku.
Čekání, nebo ne? Mé oči rozptyluje pouze rozsvícená obrazovka a obrysy obrazů na zdi.
Cvrkot cvrčků nebo hluk větráku na velkém dvoře mezi činžáky?
Všude kolem stopy jakéhosi života, který zde tepal, a pak spěšně odtepal pryč.
Odhozená peřina, zmuchlané tepláky, prázdná sklenička v procesu před umytím.
Prázdné ramínko a to druhé je plné. Ledabyle odstrčená židle.
Zmuchlané kapesníky připomínající nedokončené ranní vášně.
A stále vpřed utíkající vteřiny, minuty a hodiny.
Ve tmě venkovního světa šumí něco jako moře, to bude opět ten větrák.
(Je příjemné si představovat, že jsem někde jinde.)
Priority přehodnocené na základní přežití, o nic nejde, jen dostat se dál, na další společenskou úroveň.
Další úroveň, která povede k naddalší úrovni, a takto donekonečna.
Teď se skutečně rozpršelo.
A déšť venku smývá tvé neviditelné stopy. Neviditelnou prohlubeň na lavici v hospodě od tvé zadnice.
Otisky prstů na sklence piva či lépěji whisky.
Krystalky moči v zákrutech pisoáru.
Odrazy tvého světla na zrcadle na pánských záchodech, když sis šel upravit čepici, abys vypadal patřičně drze.
Ozvěny tvého rozjíveného hlasu ode stěn, stropu a podlahy.
A pak tu mlhavou otupělost při cestě nocí zpátky do doupěte, ze kterého děláš každé ráno okružní vycházky do práce.
Zámek zarachotí, dveře se otevřou, tvor vkročí.
Peřina se narovná a poslouží k přikrytí. Tepláky zůstanou ležet. Píp Píp.
Ve skleničce bohužel již ničeho není.
Smutně kouká prázdné dno svým prázdným výrazem.
A zůstane smutně koukat. Ke dřezu cesta daleká.
Ranní vášně zůstanou ranními vášněmi.

A mně zůstane tíživá samota noční mysli. 

Monday, June 19, 2017

Myšlenka

Daleko v zemi, kde není přítele,
rozpadá se hrad.
Všechno se mění, v té zemi zpuchřelé,
bída, sněď a prach
a špína,
jenom myšlenka celá bílá,
celá bílá myšlenka.

Všude se válejí cancoury skutečnosti
a v hradním cimbuří místo pro povinnosti,
ve věži komnata stvořitele
není tu místo pro přítele,
není tu místo pro přítele.

Všechno se mění, balvany putují,
něco je tu dvojí.
Hmota se zpění, snad ji to nebolí,
vláknama se spojí
a zpívá:
„Hle, myšlenka celá bílá, celá bílá myšlenka.“

Stvořitel vychází z komnaty, myšlenka na dvorku skáče:
pochopit, uchopit myšlenku do ruky,
do hrsti jako to ptáče.

Zcela ji uchopit, v duši se utopit,
dotknout se na správném místě.
Myšlenka plynulá ráda by splynula
přísně a přesně a čistě.


A už stojí naproti pánovi tvoření
studená tíha z něj sálá.
Pomalu promluvil:
„Kdo mě to probudil?
Kdo mě to přiměl dnes vstávat?“

Nadechl, vydechl, trpce si povzdechl,
své oči s myšlenkou svázal.
Kdyby chtěl uchopit, sevřít a pochopit,
tak by se nemusel tázat.

Bílá je myšlenka, bělostná milenka,
světlo se ku stínu klopí.
Ta skvrna světelná, již zcela zřetelná,
rychle než zcela se ztratí!

„Stvořiteli, dítě temné!
Stvořiteli, dotkni se mě!
Jinak celá Tvoje země zhyne!

Podívej se, jak si stojí:
plná prachu prosta plodin.
Dober se mě a vše bude jiné!“

A rozpadá se myšlenka
celá bílá, rozpadá se

myšlenka. 

Nedůstojné pohyby

Nedůstojné pohyby válí se ve střevech,
nedůstojné pohyby válí se ve střevech.
Obloha je práskač, 
nestoudně praskáš
mi v hrudi. 

Co potřebuješ k přežití? Klidně si kníkej!
Co potřebuješ k přežití? Klidně si kníkej!
Plamen mě laská, 
když přijde mlaskat
až ke mně. 

Ale beztak
přijde
tma. 
Ale beztak
přijde
tma. 

Poklidná,
nekonečná, 
tichounce v těle
tepe. 

A zkříží jaru vzkvétání, 
a zkříží cesty létu, 
už v trávě červy nahání, 
už černě barví jetel. 

Tichounce v těle tepe,
tichounce v těle tepe. 

Klasy

Jedna tu je, tak nabídnu si!
Chutná jak lány pole, 
jejich klasy,
bezem jí voní 
hnědé vlasy.

To mládí, mládí voní.
Ty pomíjivá sladká chvíli!
Postůj a pobuď!

Než na konci svých sil
vykrvácím ve vzpomínkách,
zatímco do mých ran
se bude
vpíjet
sladký nektar mládí. 

Thursday, January 26, 2017

6812 m. n. m.

Čekat, až přijdeš.
Přijdeš ze zahrad
plných ovoce,
dveře si otevřeš
sám.

A dobrá voda
pomohla, když stihla
zjevit se
na okraji vyprahlých
rán.

--

A krotíš mě jak dítě,
jako končetinu
dravé zvěře, 
co chytli do spletených
lan. 

Nasládlou samotou
pocit při pomalých
nocích
se tyčí jako
Ama Dablam.

---

Máš v krvi vodu
či víno dávno zkažené
špínou
zpěněné v oblouky
skal.

A hrdost brání mi
ptát se,
zda rytíř či zrádce,
zda světlo či ztemnělý 
kal.