UA-38003710-1

Saturday, August 8, 2015

Uzlíky

vprostřed vedra se něco hne uvnitř útrob, pocit, něco nezvyklého, možná jen myšlenka, která je zatím zcela nedokonalá asi jako jeden z mých říjnových neurčitých oblaků kol hlavy, jež posléze zmohutněly do obrovských bouřkových rozměrů a až do současnosti byly nepřetržitou součástí mého každodenní. byly. jsou. budou. s každým mým pohybem, ať už ruky nebo nohy, jich trochu uprší, ale ne natolik, aby se rozpustily jak pára nad hrncem a já mohla udělat to blažené "ách" jakože opět dýchám (a ano daný zvuk v sobě zahrnuje veškerej kýč vesmíru). zkrátka jsem se nachytala, jak si znovu zamotávám své vztahy, jakoby toho již nebylo málo zamotáno. a tak bažím po tomto: zamotat opět to, co se mi již podařilo rozmotat, neboť se tím možná rozmotá to, co se mi doposud rozmotat nepodařilo. možná to, a nebo za to může to vedro. jedno je jisté, bouřkové mraky jsou sice menší, za to jsou neuvěřitelné hnusné a černé a jen se čeká kdo s koho. buď se samy umenší, anebo já, a promoknu na kost. za normálních okolností bych řekla "jů super, zmoknu", ale ne. ne jakožto buď ano nebo prostě ne. no prostě to tak bude, no anebo to tak nebude že.

čajuji železnou bohyni a doufám, že se ze mě taky jedna taková stane, třeba když jí vypiji tři litry denně, proměna mě nemine (zatím jakože nic, stále jsem z masa a kostí, piju, piju a akorát čůrám). zastavil se mechanismus kol a čeká se, až to všechno zrezne, není cesty zpět, není cesty ani dopředu. jen nechutný setrvání v dlouhý neměnný přítomnosti, ve který mi svítí slunko do ksichtu a pálí pálí pálí jako letmý dotyk. náhodný a nenáhodný. ach, stáhnout se do sebe a opepřit si únavu z věčného vytí toho vlka spícího na druhém břehu řeky, každý den mi nadzvihavá pramen vlasů a vyje do ucha, chvíli je to volání, chvíli je to opovržení a někdy zoufalství s kapkou sebelítosti. vytrvale poslouchám a čekám, zda mě opustí či zůstane po mém boku, jedno z toho, buď a nebo a ještě něco jiného, utopit se, zamrznout či se nechat spálit na grafit, který by vzal do pracky a maloval ty své planety uprostřed svého vlastního vesmíru, kterému nerozumím, neboť on nechce, aby mu někdo rozuměl, a tak dělám jak říká. stejně přijde ta postava, ta dlouho očekávaná, vysněná, vymazlená, která bude mít veškerou mou odvahu, veškerý můj šarm a veškerou mou trpělivost a možná zase něco navíc, přijde jak tornádo a bude vládnout, panovat a rozkazovat shůry a já budu koukat, kolik lásky je možno stvořit pro tyto stvůry. a pak jdu v mysli, jdu si vinným hájem, lístky a svazky se nademnou točí jako kupule, jdu si tím tunelem, podemnou kameny a hlína. holá zem, jediná má kolébka a jistota. jdu si a vnímám ten vítr zvedající sukni, říká, že jsem zmeškala tu svou, jedinou strunku chvějící se pouze pro mě. pak mě bodne někde v hrudi a v mysli, uslyším táhlé vytí v tom zatracenym větru, a tak se dám do běhu, utíkám, s tím posledním zbytkem sebezáchovy, který člověku zůstane, když už je jinak zcela znaven z dlouhého pochodu po ledovcovém poli.

a už jsem v chaloupce na konci cesty (prosím prosím), srkám si tu svou železnou bohyni, vyhřívám se na peci (po přiložení holé kůže to trošku štípe) a pletu si ty svoje vztahové uzlíky.