UA-38003710-1

Thursday, September 21, 2023

Po letech

Po letech vracím se možná jen na chvilku.

V tenzi čekám, než čas se naplní. 

Toulám se v myšlenkách, toulám se po venku. 

A staré ovoce dávno již nevoní. 


Bázeň nyní je vzdálená. 

Pronikám do všech svých komnat. 

Zmatenou hlavu ti položím do dlaní. 

Ptáš se mě, chci-li to probrat. 


Uniká mi význam všech sdělení. 

Myšlenky, sny, slova - jsou planá. 

Rozbujelá krev nikdy nic nezmění. 

Ptáš se mě, chci-li to probrat. 


...?

Svírají mě křeče v břiše, jídlo teď hodně zanedbávám. Jaké bude teď mé psaní? Bude jiné? Upřímnější? Hlavní otázka je, jestli vůbec nějaké bude. 


Friday, February 15, 2019

Pješki

Co že to je za rok?
Kterýpak je dnes den?
Kolik mi je proboha let?
A to poslední bych dala do závorky.
Umím ještě psát?
Umím ještě česky?
Všechny ty čárky a přechodníky...?
Uměla jsem snad někdy?
Četl to tu někdo?
Četla jsem to alespoň já zpětně?
Ne.
A ne podruhé.
(a "ne" poněkolikáté)
Zavíraj se mi oči.
Na mém stole leží:
jehla s nití, sirka, zápalky, rozpité víno.
Ani vlastně nevím, kde jsem.
Kam směřuji?
Ze kterého vlaku vystupuji?

Vím, odkud vystupuji.
Raději půjdu dál pěšky.

Thursday, July 20, 2017

Noční mysl

Samota, tíživá, v pokoji, otevřené okno, dozvuky deště.
Balvan na hrudi, škrábání v krku, tlak v bedrech a trhaný dech.
Rozutíkané myšlenky, nastražené uši, trhnutí sebou při každém zvuku.
Při každém bouchnutí dveří a zarachocení klíči v zámku.
Čekání, nebo ne? Mé oči rozptyluje pouze rozsvícená obrazovka a obrysy obrazů na zdi.
Cvrkot cvrčků nebo hluk větráku na velkém dvoře mezi činžáky?
Všude kolem stopy jakéhosi života, který zde tepal, a pak spěšně odtepal pryč.
Odhozená peřina, zmuchlané tepláky, prázdná sklenička v procesu před umytím.
Prázdné ramínko a to druhé je plné. Ledabyle odstrčená židle.
Zmuchlané kapesníky připomínající nedokončené ranní vášně.
A stále vpřed utíkající vteřiny, minuty a hodiny.
Ve tmě venkovního světa šumí něco jako moře, to bude opět ten větrák.
(Je příjemné si představovat, že jsem někde jinde.)
Priority přehodnocené na základní přežití, o nic nejde, jen dostat se dál, na další společenskou úroveň.
Další úroveň, která povede k naddalší úrovni, a takto donekonečna.
Teď se skutečně rozpršelo.
A déšť venku smývá tvé neviditelné stopy. Neviditelnou prohlubeň na lavici v hospodě od tvé zadnice.
Otisky prstů na sklence piva či lépěji whisky.
Krystalky moči v zákrutech pisoáru.
Odrazy tvého světla na zrcadle na pánských záchodech, když sis šel upravit čepici, abys vypadal patřičně drze.
Ozvěny tvého rozjíveného hlasu ode stěn, stropu a podlahy.
A pak tu mlhavou otupělost při cestě nocí zpátky do doupěte, ze kterého děláš každé ráno okružní vycházky do práce.
Zámek zarachotí, dveře se otevřou, tvor vkročí.
Peřina se narovná a poslouží k přikrytí. Tepláky zůstanou ležet. Píp Píp.
Ve skleničce bohužel již ničeho není.
Smutně kouká prázdné dno svým prázdným výrazem.
A zůstane smutně koukat. Ke dřezu cesta daleká.
Ranní vášně zůstanou ranními vášněmi.

A mně zůstane tíživá samota noční mysli.