Pche.

Když přidám mé hlavě správnou frekvenci,
začne mi vibrovat, až mi trnou zuby.
Zima.
Chlad.
Mráz po zádech.
Namrzlé prsty až do běla.
A od tebe nic.
Nic.
Chtěla bych to Nic zakřičet.
Stoupnout si až na vrcholek hory
a křičet: "Niiiiic!"
Třeba by to něco probudilo.
Třeba by se něco pod horou hnulo.
Třeba drak Šmak, třeba modrý oheň, třeba cokoli.
Ale když křičím k tobě, nic se neprobudí.
Je to jak kámen. Obyčejný šutr. Skála.
Potřebuji ke svému životu oheň, alespoň
malý plamínek, ke kterému bych se uchylovala
ve chvílích smutku.
Trocha citu...
Jak když dudák hraje na své dudy.
Nebo když pianista klopýtá po klapkách klavíru.
Tak bych chtěla, aby mě někdo rozehrál.
Místo toho čerň, čerň mikrofixu tloušťky 0,4.
Nekonečné?
Umělá květina a přes všeobecný hluk kolem mě jen ticho.
Dám si ten barevný klobouček na hlavu a třebas.
Hlavu do kýble.
S vlažnou vodou, ne studenou prosím!
A pak milion hodin na pískovišti, stavět tunely.
Snad se prokopu do pekla.
Třeba tam mě zahřejou.