Můstek

Dnes tiše, ať ji neprobudíme.
Zlehounka našlapovat, kliku mačkat jen ledabyle, raději
vůbec světla nerozsvítit.
V hlavě léto a oblaka. Kam to všechno odplulo?
V jednu chvíli jsem nebyla ničím větším, v další chvíli jsem se cítila
prázdná a všechny mé city k neužitku.
Jentak samo od sebe.
To přichází.
A odchází.
Podle naladění vůle, podle uspořádání buněk v mozku.
Ksicht se na mě směje, asi se MI směje.
Hezky se směje. Vždyť jo, sama jsem si ho namalovala.
Na pingpongový míček. Jednou z toho udělám obrovský pingpongový závěs.
Pověsím doprostřed místnosti a přidám další dílek v momentech euforie.
Každý, kdo přijde, bude vědět vše.
Ať přijde zase čas čtyřlístků a válení se v trávě s knihou, do které jich pár vložím,
až ji budu vracet.
Podivná chuťna rtech. Bílé zuby? Cvakaj mi ve snu.
Koušu.
Bolí to. Někdy. Jen, když to je do krve.
Stále mluvím o rtech.
Spíš? Spím.
Spím ve spíži.
Padesátpětpětaapadesát.
Dokonce bez hudby. Kontinuita myšlení tytam.
Však mi to navazuje jak řeka.
Pěkně hnědá a zanesená sinicema.
Stejnak bych se v ní asi koupala. Od palce u nohy k ušnímu lalůčku.
Pojď, poběžíme hluboko do lesa. Velice HLUBOKO. Neboj se, neztratíš se.
Jen já bych se měl ztratit.
Devět nula pět
Dvacet tři nula devět
Devět.
Medvěd. Hluboko v lese. Hluboko v lese na houbách.
Třeba sní nějaké muchomůrky a bude mít halucinace. Halucinace zelené skvrny na umyvadle
a nevěděl by, kde se tam vzala.
Stejnak by nevěděl, kdo to kouřil na chodbě. Stop! Na stěně červený semafor.
Zhluboka nádech.
Vrásky pod očima milence.
Pravděpodobně od smíchu.
A nohy někde v zahraničí. Leží na posteli a hraje si s kartou papriky.
A bílé zuby, co koušou.
Obrazy točí se mi stále dokola.
Néé! Ještě neodcházej.
A pak zabereme do pedálů a už to fičí, jedeme na třešně!
Buď mě tam vysaď, nebo tam sama dolétnu.
Zpěv mnichů z podpeřin.
Otočím list a jsem na lodi. Cítím se jak Kolumbus s velkým kloboukem přijíždějící
vodovodem.
Hvězdy svítí tak jasně, tak proč být pod umělou zářivkou?
Mám divná chodidla. Jo, máš pravdu.
--
Kdybyste věděli.