Ačkoli nastalo mé vysněné, milované jaro, první dny této úžasné nevyrovnanosti jsem strávila úplnou vyrovnaností. Zvláštní po tak dlouhé době. Jakoby se mi utlumilo nitro. Vše šlo mimo mě. Od té doby, co v úterý pršelo a déšť všecko smyl a Radiohead odplavili mé kostlivce ze skříně. Bylo to příjemné. Potom, co jsem si myslela, že už to mám za sebou, že jsem již perfektně po půlroce za vodou. Haha. Bylo opravdu vidět, jaký to byl skok. Takhle totiž vypadá vyrovnanost, ne tamto divadlo předtím.
Nechápu, proč lidem trvá tak strašně dlouho než se z něčeho dostanou. Kam se to do jejich duše zapíše, do jakého šuplíku se to zabední. Mně se to zabednilo snad skoro do všech šuplíků a já bych tak ráda všechny otevřela, vysypala, vyhodila, dala do sběru, aby se udělalo krásné slunné místo pro nové věci, které se mi tam zabední. Ne, to zas ne. To bych byla moc pesimistická. Upřímně věřím, že už jsem zbavena těch ryze růžových brýlí, které mě dostaly do dnešního dne.
Už ani nemám takovou touhu sebrat se a odjet za Sluncem, do jiné země, do jiné Dimenze, do jiného Vesmíru. Cítím, že zde musím něco vykonat, něco překonat. Splnit svůj úkol a pak jít dál. Na vejšku? Možná. Anebo jsou to jiná, méně konkrétní místa.
Jak je zvláštní, jak lidé, co si byli dříve blízcí jsou si najednou tak cizí? Jak je možné, že si nejsou schopni ani odpovědět na pozdrav? Jak je možné, že ve své individualistické sobeckosti si každý drží svoji zraněnou pýchu a nechce ani trochu ukázat lidskost?
Jak bych chtěla sedět někde na lavičce v parku za zvuků kostelního bimbam si číst knihu o lásce, nechat si zářit Slunce do tváře a pozorovat lidi. Asi bych to nemohla dělat všechno najednou. To je problém. Všechno chci dělat najednou. Chci toho udělat tolik, že to nezvládnu a raději neudělám nic. Třeba si půjčím najednou pět knížek, které bych si chtěla přečíst. Proč, no protože mě fascinuje držet tu knihu v ruce, tu sbírku ideí, tu její abstraktní hodnotu. Čtení zdržuje, chci číst všechno najednou, tak moc jsem zvědavá. A pak to dopadne tak, že mám rozečtených a nedočtených asi deset knížek. Chaos.
Ale měla bych si přestat stěžovat a přestat mluvit o sobě. Začnu si stěžovat na lidi. Anebo raději ne, pořád čtu, jak konstruktivně bych měla trávit čas, tak proč s tím nezačít? Hlavní bod je: přestat být majetnická, vázána na lidi a na jejich volný čas, nerozčilovat se a mít klid v duši. Já a klid v duši. To leda tak v pohádce. Mám takový klid v duši, že přes své rozvětvené, šílené myšlenky, už nedokážu ani dát dohromady jednu jedinou kloudnou větu, když chci něco někomu sdělit. A už si zase stěžuji. Ale mě to fakt štve! Vypadám jako člověk, co nemá co říct, co je totálně nudnej a strohej a chudej na myšlenky. Jé, jak já bych toho chtěla říct. Ale už mě nebaví zdvořilostní: jak se máš? Jak se těšíš do školy? Taky tě štve ta češtinářka? Aha. A píšeme dneska něco? To je prostě tak, že když na někoho vychrlím svůj vodopád vět, nevím, jak na to zareaguje. Anebo je to prostě tím, že se tolik neznáme.
Rozhodla jsem se, že začnu šetřit na cilindr. A na cestu do Indie. A na cestu do Španělska. A na budoucí byt. A koupím si čajovnu. Nebo možná restauraci, mám hlad. Čajovna, kde se dobře vaří, tak to bude.
úžasní úžasní úžasní Radiohead
A.
Nechápu, proč lidem trvá tak strašně dlouho než se z něčeho dostanou. Kam se to do jejich duše zapíše, do jakého šuplíku se to zabední. Mně se to zabednilo snad skoro do všech šuplíků a já bych tak ráda všechny otevřela, vysypala, vyhodila, dala do sběru, aby se udělalo krásné slunné místo pro nové věci, které se mi tam zabední. Ne, to zas ne. To bych byla moc pesimistická. Upřímně věřím, že už jsem zbavena těch ryze růžových brýlí, které mě dostaly do dnešního dne.
Už ani nemám takovou touhu sebrat se a odjet za Sluncem, do jiné země, do jiné Dimenze, do jiného Vesmíru. Cítím, že zde musím něco vykonat, něco překonat. Splnit svůj úkol a pak jít dál. Na vejšku? Možná. Anebo jsou to jiná, méně konkrétní místa.
Jak je zvláštní, jak lidé, co si byli dříve blízcí jsou si najednou tak cizí? Jak je možné, že si nejsou schopni ani odpovědět na pozdrav? Jak je možné, že ve své individualistické sobeckosti si každý drží svoji zraněnou pýchu a nechce ani trochu ukázat lidskost?
Jak bych chtěla sedět někde na lavičce v parku za zvuků kostelního bimbam si číst knihu o lásce, nechat si zářit Slunce do tváře a pozorovat lidi. Asi bych to nemohla dělat všechno najednou. To je problém. Všechno chci dělat najednou. Chci toho udělat tolik, že to nezvládnu a raději neudělám nic. Třeba si půjčím najednou pět knížek, které bych si chtěla přečíst. Proč, no protože mě fascinuje držet tu knihu v ruce, tu sbírku ideí, tu její abstraktní hodnotu. Čtení zdržuje, chci číst všechno najednou, tak moc jsem zvědavá. A pak to dopadne tak, že mám rozečtených a nedočtených asi deset knížek. Chaos.
Ale měla bych si přestat stěžovat a přestat mluvit o sobě. Začnu si stěžovat na lidi. Anebo raději ne, pořád čtu, jak konstruktivně bych měla trávit čas, tak proč s tím nezačít? Hlavní bod je: přestat být majetnická, vázána na lidi a na jejich volný čas, nerozčilovat se a mít klid v duši. Já a klid v duši. To leda tak v pohádce. Mám takový klid v duši, že přes své rozvětvené, šílené myšlenky, už nedokážu ani dát dohromady jednu jedinou kloudnou větu, když chci něco někomu sdělit. A už si zase stěžuji. Ale mě to fakt štve! Vypadám jako člověk, co nemá co říct, co je totálně nudnej a strohej a chudej na myšlenky. Jé, jak já bych toho chtěla říct. Ale už mě nebaví zdvořilostní: jak se máš? Jak se těšíš do školy? Taky tě štve ta češtinářka? Aha. A píšeme dneska něco? To je prostě tak, že když na někoho vychrlím svůj vodopád vět, nevím, jak na to zareaguje. Anebo je to prostě tím, že se tolik neznáme.
Rozhodla jsem se, že začnu šetřit na cilindr. A na cestu do Indie. A na cestu do Španělska. A na budoucí byt. A koupím si čajovnu. Nebo možná restauraci, mám hlad. Čajovna, kde se dobře vaří, tak to bude.
A.
No comments:
Post a Comment