Lost in life

S takovou vervou jsem se hrnula k počítači, abych své myšlenky zaznamenala, zdály se mi totiž docela zajímavé. A tak sedím, píšu, co mi na jazyk přijde (ještě štěstí, že si nemluvím pro sebe, to by bylo divné) a nějak se můj myšlenkový tok utnul.

Učím se dějepis. Drilem, jak chtěl Bismarck, krví a železem.  Trpím, obrazně krvácím. Můj mozek, moje přítomnost a lenost nejsou zvyklí pracovat a to usilovně. 

 obrázek se nehodí k mé náladě, ale proč ne, že?

 

Napadá mě, proč vlastně mám za povinnost spřádat si do hlavy dějepisná fakta, stejně jsou to jen hrubé politické tahy, pokrytectví a záležitost vyšších vrstev. Připadá mi, že zaznamenávají vývoj lidstva jen zhruba a obecně. Zaznamenávají jen posun figurek po šachovnici.

Vývoj lidstva je přece v něčem jiném, a to v myslích obyvatel těch států, které se tak řezaly pro kousíčky země. Vývoj lidstva je v jejich uvědomění, v jejich mentální vyspělosti, ve vývoji životního stylu lidí. Co prožívali lidé z 18. století? Co cítili? Jak se k sobě chovali? Také byli pokrytečtí slaboši, kteří jdou jen za úspěchem? Také sestávali v určitě životní rutině? Bohužel, žádný z pramenů tyto věci nezaznamenává a při tom základní princip dějin – tedy poučit se z nich, by byl mnohem zastoupenější v dnešním světě, kdybychom i v dějinách viděli pod povrch.

Jaký je tedy důvod učit se strohá fakta, která nám v podstatě nedají nic jiného než vědomí, že politické šachy maty rošády ovládají tolik dění a tolik událostí, kvůli kterým se člověk nemůže zaměřovat na to krásné, co ve světě vidí?

Neboť si připadám jako figurka. Jako stroj, který musí sypat z rukávu všechna data, bitvy, generály. A k čemu? K tomu, aby vznikla nová figurka na šachovnici, aby přežily ty povrchní dějiny v paměti. Jak se cítím já, to už se nikdo neptá. Zkrátka zapadám do stavebnice.

Víc se nejsem schopna dnes vyjádřit.

 (děkuji za hudební inspiraci T.)