UA-38003710-1

Friday, July 3, 2015

Placák

Tak mi před dvěma dny nastala ta má změna, na kterou jsem tak dlouho čekala a já se bojím každého rána, že se probudím a po tom náhlém přílivu energie nezbude zhola nic. To pak zas usednu do jednoho ze svých křesel (mám dvě a obě jsou počítačová) a nechám se plynout v tom rychlém alterprostoru, který mě tak uklidňuje a oblbuje jako nějaký prášek proti bolesti.
Teď vyšel měsíc, zcela oranžový (a teďka by to chtělo napsat nějakou pěknou metaforu, ale všechny, co mě napadly, se zdály býti tak patetické, že zbytek povídání o měsíci zcela vynechám, snad jen bych chtěla ještě dodat, že z něj vykukuje pouhá čepička, neboť pohledu na jeho zbytek - vlastně ne zbytek, ale většinu - mi brání jakási budova).
Budova. Příbytek. Lidi. Netřeba o nich hovořiti. Jsou všude, smrdí a štvou oči, které jsou nuceny se na ně dívat, ačkoli vlastně nejsou, můžeme pokračovat ve své každodenní ignoranci kolemjdoucích. Něco jako, kdybychom v naší realitě měli dvě místa, která se prolínají, ale ti z jednoho místa by se na ty z druhého místa dívat nesměli, a naopak. Mieville je geniální. I když mám trochu pocit, že svůj příběh nedotáhl tam, kam by si myšlenka zasloužila být dotažena.
Tak to by šlo. Teď ještě nějakou "opravdovou" literaturu. V posledních měsících, kdy jsem zaboha nemohla, ale opravdu nemohla číst, pro mě bylo cenným obohacením dokonce přečtení nějakého 9gag komixu. Trochu jsem teď problém zdůraznila, možná až příliš do extrému, sama vím, že se jedná o nadsázku, ale již to nevymaži, že. Mým záměrem je naznačit, že přečíst celou fantasy o celých svých čtyřista stránkách, bylo ještě předtím, než jsem ji přečetla, rovno výstupu na Velký Rozsutec. Ale na ten jsem vylezla, dokonce i s dírama na patách skrz vůli, kterou jsem v sobě dřív neviděla. Kam se hrabe Rozsutec, že. Příští bude něco daleko většího. A tak nastupuje starý známý komplex nenasytnosti.

Začala jsem zas plácat.
Pláci pláci plác.

No comments:

Post a Comment