Stlačení.

Vždy budu ztřeštěným dítětem, jásajícím nad vycházejícím sluncem.
Vždy budu lehkomyslně běhat, skákat, točit se a dupat dle emocí mnou procházejícími.
Vždy budu impulsivní jak zvíře.
Dusím se v dusnu přidušených emocí.
Topím se v hlavovém černu.
Ne mém.
V myšlenkách se motám někde v červnu.
... ó růže to ten červ
co vylézá jen za bouře a za tmy
...už tě vidí a kde spíš ví
a temnou láskou tě skrytě umoří.
---
Nebo spíš umoří neláskou.
Umoří chladem.
Umoří mrtvem.
Umoří strojeností.
Umoří neschopností vyjadřovat emoce.
---

Příměs staromilectví

Má nálada je chameleon.

Najednou vše dává smysl. Najednou je vše jednoduché.
Z pražské noční tmy na mě dýchá něco uklidňujícího. Jakobych shodila ten závoj, tu přítěž.
Asi duch Vánoc.

Půl jedné.

Modř se pomalu proměňuje v Čerň, ve stejnou barvu, jako mé maturitní šaty.
Nejde to zastavit, nejde to zvrátit, i když chci celou svou duší.
Chci přemýšlet, ale v hlavě mám černo, chci vidět, ale oči jsou zatemnělé.
Chci plakat, ale i mé slzy jsou černé svým způsobem.
Chci se ponořit do nic a v nic plavat.
Plavat kraula bez nadechnutí.
Udusit se.
A pak se z prudka nadechnout v jiném světě. Uprostřed hor.
A nebrat si žádná zavazadla, jen svou hlavu jako břemeno.
(a ty váčky pod očima, které budu mít zítra ráno)
(které už mám teď)
Černo, černo, černo, černo, černo, černo, černo, černo.
Nic, nic, nic, nic, nic, nic, nic.
Co když ho mé Černo pohltí?