Kéž bych taky měla jiskru v oku

Moje tmavě modrá melancholie již nabývá gigantických rozměrů. Mlha, kolem mě bílo bílé čisto až měsíčné.
Lehkost, kterou proplouvám v čase, mě unáší stále pryč a já jsem pořád vzdálenější od reality čím méně se snažím o těch věcech přemýšlet.
---
V tom se probudíš to byl jen sen...
---
Zoufalá jsem.
A šťastná.
Jak kdy.
Má sluníčková nálada se vstřebává někam do toho tmavého modra.
---
Kdy nastane soudný den pro mě?
---
Neb naším největším hříchem je lenost.
A teď ta děvka pohltila i mě a všechny mé pocity, celou mou duši a rutinu.
Nikdy nedokážeme vyjádřit to, co máme na mysli, protože se stále točíme v kruhu. Ve chvíli vyslovení je naše myšlenka již lehce někde jinde. A tak nikdy nedostihneme naše myšlenky. 
Je můj systěm uzavřený, nebo otevřený? Vždyť se nerozvíjím. Jsem konstantní, jak číslo 15. 
--- 
Jsem lehce, nesnesitelně, v bytí a nebytí. Spíš v tom nebytí. Což nedává smysl, protože právě jsem, ale jako bych nebyla.
---
Je ve mně bytost se zářivýma očima. Sedí tam, dřepí a i přitom, že se mě dotýká a je tak blízko jako nikdo, nedotýká se mě přímo. Jsem jak kámen uvnitř a slunce na povrchu.
Ale má jiskru v oku...
---
A.

Jako modrá skvrna

Jsem jako modrá skvrna, která se točí kolem dokola, kdo ví, co vlastně chce.
Jsem jako černý hluboký Vesmír, který by se mohl rozzářit s roztočit.
Nechci ztratit kus sama sebe. Takhle se mám sama pro sebe, nechci se rozštěpit ve dvakrát někoho jiného.
Jsem jako bláznivý horský mužík, který létá po světě střemhlav tam a zpátky.
...
K čemu mi je poučit se ze svých chyb, když se už předem bojím, že se budou všechny opakovat. I když už nejsem stejná, pořád je ve mně to něco, co neznám. Jsem jako smyslů zbavená.
Je tohle to, co bych chtěla?
Bojím se jakékoli sítě, která by mě uvěznila a dusila. Konečně dýchám, konečně létám.
Co když mi něco utne křídla?
Co když mi zase někdo utne křídla?
Lagta hai humko ho gaya hai pyaar
Dil gaya dil gaya mera dil gaya  

Yeh deewaangi kya baat hai

Dešti, přijď!

Vždycky jsem myslela, že jsem šílenec Slunce, bytost, která nedokáže žít bez slunečních paprsků a miluje, miluje horko!
Omyl.
Ze všeho nejvíce toužím po krásném svěžím letním deštíčku, přeháňce, bouřce...
Asi jsem moc rozmazlená.
Nebo poblázněná.
Jo, to jsem.
Totálně poblázněná.
A vzdálená, tak vzdálená od svých hodnot, ideálů a ostatních těchhle fajn věcí.
Nedokážu myslet v reálném čase, nějak to ubíhá v jiných dimenzích,
ale jak je vidět, mě se to asi netýká.
Bojím se své představivosti, dokáže vytvářet iluze. Anebo nedokáže naopak vidět tu skutečnost.
Ale jsem to já. JÁ. Naruby.