UA-38003710-1

Saturday, October 17, 2015

Silentium

Hromada povinností se předemnou lenivě převaluje, provokativně vystavuje své oblé křivky - co naplat - okázale ji ignoruji. Už už - pomyslím si - jsem v pokušení nechat se zlákat a podlehnout svodům, které mi nedovolují jíst, číst, spát. Ale ne. Nenechám se. Jde den za dnem, den za týden a den za měsícem, utíká život, utíká jak o závod. A můj MOZG stojí na místě a spinká. 'Se mi zdá, že se mi to zdá.
Rachmaninov byl - jak to popsat - dlouho očekávaný, vymodlený, vytěšený, tudíž s sebou jaksi nutně musel přinést zklamání. První věta - spíš nutnost dávat pozor než opravdové sžití s plynoucí hudbou - byla zastřena naopak (špatně!) natočeným klavírním křídlem (holt cena za varhanní emporu). Druhá věta zaplakala spolu s rozběhnutými myšlenkami (aneb nechoď na koncert s někým, kdo ti způsobuje rozběh myšlenek, i když v tomto případě se to nedalo zcela ovlivnit) a třetí věta byla směsicí dojmů z dvou prvních vět. Nebyl v tom ten drajf, nebylo v tom plynutí a jiskra a kdo ví proč, možná sedadla (tiše závidím všem těm "členům naší katedry" sedících v třetích až šestých řadách regulérního hlediště), možná to světlo (moc světla, moc světla) a možná lidé kolem nás (třeba ta žena, co si stále rozepínala kabelku na zip, nebo krajkový krk a vyčesaný drdol před námi). A píši nás a myslím samu sebe. Zavřu oči a jsem s hudbou v mé vlastní temnotě. Nikde nikdo - ani já - jen černo a hudba.
Mnu si obličej, prsty mě trochu studí, není to příjemné ani nepříjemné, jen zkrátka potřebné. Mám hlad, nechci jíst, nechci jíst, nejlépe již nikdy, vždy si představím tu tunu knih a floooouuuuu a k tomu jídlo nesedí, možná jen litry čaje, a tak tu podmínku tak krásně splňuji, až na to, že není tuna knih, ani slovo na f (fuck).
"Ten člověk je tak krásný." - když to řekne muž, jeden neví, jak tu řečenou krásu uchopit a pochopit. Vidíš ty jiskry v očích, vidíš obrys člověka, který je zamilovaný. Možná byl v jakémsi sourozeneckém opiátu a úzkém tandemovém sepjetí, že měl potřebu vylétnout ze své ulity, předvést se ve světle zaštítěn svým rodinným klanem, svým temným rodinným klamem, který mi způsobuje ten pocit spáleniny na pánvičce. A ano, je to v krvi, musí to být tudíž jeho sestra vzbuzující ve mně skoro gladiátorská jatka. Quo vadis Adéla? ptá se sestra - černé (modré? zelené? hnědé?) oči dokořán. Silentium.
Ale naštěstí symfonie je symfonie a ta si mě obemkne za každých okolností, přehlučí myšlenky, přehlučí zipy, přehlučí krajky, drdoly a krky.

No comments:

Post a Comment