Mýdla mít dvě mýdla
to je paráda
můžu je střídat.
--
Mít dva mít dva přátele
velká zábava
je fajn je vídat.
--
Ok, všeho s mírou. Jeden je tak tuze lidský a druhý je Fantom, možná opery, zkrátka někdo, z koho se všechny chloupky na mém těle třesou hrůzou a tulej k sobě.
Fantom všechno vidí, Fantom všechno ví a přitom já ho nikdy spatřit nemohu. Pouhý odlitek jeho pozemské podoby, ale i na tu si raději neodvažuji ani pomrkávat. To je něco, co mi nepřísluší. Zato Fantomovi přísluší koukat na mě, hodnotit mě a pohrdat mnou. Pohrdat mým moustvím, mou mýmstvou. A pak spatří záblesk! Něco, co ani Fantomovi nepřísluší! A šup, odejme si to pro sebe samotného. To je Fantom.
Nutí mě cítit se jak ubohá spálenina kroutící se na příliš malé pánvičce. Zná (ano! on zná vše! a i kdyby ne, tak si to ve mně přečte) jméno mé deprese a volá ji tedy jmenovitě. A ona mu naslouchá, ona mu rozumí, ona ví, že s Fantomem jsou jednou duší a jedním tělem. A kde je místo pro mě? Krčím se v koutě zatímco oni dva se milují na mém stolečku pro knížky.
--
A ten druhý. Ten druhý je šachová figurka na naší oživlé šachovnici. Milovník moudrosti. Člověk ve svém člověčenství. Ten mávne prstem a já tancuji. Tancuji kol dokola místnosti, a pak i kolem něj. Tancuji před jeho očima. Avšak jsem zcela průhledná a stále víc a víc průhledním. B12 nepomáhá. Člověk kouká skrz mě na skvrnu na zdi, nejspíš si o ni někde něco přečetl, ale nebylo to ve Woolfové. Tak blažená v jeho přítomnosti, jako kapka deště spadlá na žíznivé rty. A tak bolavá večer, kdy v hlavě zbydou jen odrazy vzpomínek, kterým ovšem vstup povolen nebyl. Zavolejte četníky a hasiče v komoře hoří, neoprávněný vstup do nehlídaného opatství. Ještě by mi shořela knihovna...
--
Nic lepšího není než vrátit se večer domů, zavřít dveře svého pokoje a nechat venku všechny čekat, že se jim uráčím: napsat, odpovědět, omluvit, vyznat, představit, přesvědčit, svléknout se...
A už nikdy nevyjít ven.
to je paráda
můžu je střídat.
--
Mít dva mít dva přátele
velká zábava
je fajn je vídat.
--
Ok, všeho s mírou. Jeden je tak tuze lidský a druhý je Fantom, možná opery, zkrátka někdo, z koho se všechny chloupky na mém těle třesou hrůzou a tulej k sobě.
Fantom všechno vidí, Fantom všechno ví a přitom já ho nikdy spatřit nemohu. Pouhý odlitek jeho pozemské podoby, ale i na tu si raději neodvažuji ani pomrkávat. To je něco, co mi nepřísluší. Zato Fantomovi přísluší koukat na mě, hodnotit mě a pohrdat mnou. Pohrdat mým moustvím, mou mýmstvou. A pak spatří záblesk! Něco, co ani Fantomovi nepřísluší! A šup, odejme si to pro sebe samotného. To je Fantom.
Nutí mě cítit se jak ubohá spálenina kroutící se na příliš malé pánvičce. Zná (ano! on zná vše! a i kdyby ne, tak si to ve mně přečte) jméno mé deprese a volá ji tedy jmenovitě. A ona mu naslouchá, ona mu rozumí, ona ví, že s Fantomem jsou jednou duší a jedním tělem. A kde je místo pro mě? Krčím se v koutě zatímco oni dva se milují na mém stolečku pro knížky.
--
A ten druhý. Ten druhý je šachová figurka na naší oživlé šachovnici. Milovník moudrosti. Člověk ve svém člověčenství. Ten mávne prstem a já tancuji. Tancuji kol dokola místnosti, a pak i kolem něj. Tancuji před jeho očima. Avšak jsem zcela průhledná a stále víc a víc průhledním. B12 nepomáhá. Člověk kouká skrz mě na skvrnu na zdi, nejspíš si o ni někde něco přečetl, ale nebylo to ve Woolfové. Tak blažená v jeho přítomnosti, jako kapka deště spadlá na žíznivé rty. A tak bolavá večer, kdy v hlavě zbydou jen odrazy vzpomínek, kterým ovšem vstup povolen nebyl. Zavolejte četníky a hasiče v komoře hoří, neoprávněný vstup do nehlídaného opatství. Ještě by mi shořela knihovna...
--
Nic lepšího není než vrátit se večer domů, zavřít dveře svého pokoje a nechat venku všechny čekat, že se jim uráčím: napsat, odpovědět, omluvit, vyznat, představit, přesvědčit, svléknout se...
A už nikdy nevyjít ven.
No comments:
Post a Comment