UA-38003710-1

Saturday, October 10, 2015

Bez výhledu

Sen jakožto směs veškerých obludností v mé hlavě.
Člověk hrající na piano před nadšeným obecenstvem (nadšení je možno pozorovat dle rozšířených zorniček a otevřených úst posluchačstva) - výtečný přednes, dokonalá táhlá dynamika (a tam, kde není, stačí vizuální dojem ze zklidněného klavíristy) s drobnými překlepy (což je však tolerováno, neboť hleďme - je to renesanční umělec!). Na stěnách v sálu visí jeho obrazy, motá se mi hlava a přechází mi zrak. Barvy, kontrast, sytost, vůně chemikálií - zobrazení mého vlastního nitra, jakobych se sama na plátna vybrečela.
A pak jest u konce ten bohulibý přednes, nikdo to nechce, ale i přesto umělec finišuje. Kdo přijde po něm... koncert je sice věnovaný jemu, ale traduje se, že si často na podium po sobě zve jiné hudebníky, nebo zkrátka lid oplývající nějakým talentem přednesového rázu. Aby sen nabral úzkostných obrátek, tím hostem jsem samozřejmě já.
Na piano nic nezahraji, nejsem si v něm jista - a já přeci navíc vystupuji jen se svou tvorbou (a ta je v klavírním provedení dosud nedopracována). Odněkud se tedy vynoří má vlastní rozladěná kytara (kterou jsem již měsíce neladila dle ladičky, ale dle svého relativního hudebního sluchu, tudíž je tónina kapku posunutá, hlavně však, že si tóny spolu jakžtakž rozumí, i když občas jsou taky na kordy) a já nemám k dispozici ladičku, jsem tudíž nucena hrát na rozladěnou kytaru před posluchačstvem rozmazleným předchozím klavírním mistrem (kurňa - kdy se naučil tak dobře hrát při množství knih, které čte a vůbec - mračím se). Zcela mi vypadl text i akordy na Bezduchého tvora, rozhodla jsem se tedy pohřbít začátek s Mýdlama. Namáčknu akord - A moll, no jo. Prsty na strunkách kytary napnutých jak ten nejnapnutější špagát. A hle (vsadím se, že to každý čekal) - prd - ne jedna struna - ale tři z šesti strun vystřelily do stropu. Uznejme, že na kytaru, jež má pouze tři struny z prapůvodních šesti, se nedá již hrát a odeberme se s červenýma ušima z dohledu vidoucích očí a slyšících uší.
Nejčistější, nejryzejší a nejobludnější neúspěch.
O pár minut později (jde však sen dělit na minuty? - jde vůbec sen vnímat z časového hlediska?) tnu do živého v Ženštině s fialovou kšticí, která si celá uplakaná a zhrzelá zaleze kamsi mimo svět a můj Člověk je po chvíli spatřen, jak ji vyvádí za ruku jak hromádku neštěstí na světlo a postaví předemě, prý omluv se, no tak jó, omlouvám se a ona mi promíjí a přestává brečet. Ale ve mně bol, můj Člověk není na mé straně, je na straně spravedlnosti, je na straně správnosti a úzkosti a mně je zle, tak zle, že se probouzím.

Ráno je to zpět, ta hniloba, ten pach hlíny a červů, je mi těžko, nemohu vstát, nemohu otevřít oči, světlo mě nemilosrdně bodá a připomíná mi, že jsem sama. Sama v posteli, sama v nicotě. Jen příšerná zima (protože moc větrám, na druhou stranu v teple mi mokvaj myšlenky, zkuste mi zavřít okno a nebudu mít nikoho ráda).
A teď je večer a stále je to tu. S Brahmsem i bez něj. Takový můj vlastní vnitřní masokombinát. Jatka neuronků, které se snaží utéct z okovů, ale nelze nelze - neuniknou. Stejně jako já neuniknu Člověku. Stále připojení, stále propojení jak větévky dvou stromů stojících smutně v ďolíku lesa bez výhledu.

No comments:

Post a Comment