Hlavožblebt

Jak se mám teďka vlastně pokoušet cokoli psát poté, co jsem nahlédla do Deníků Virginie Woolfové a přičichla k jejímu majstrštyku? Veškeré pokusy o promyšlenost slov pak vyznívají jaksi do prázdna a celá si připadám dokonale patetická. Ještě, že to nikdo nečte. Tento způsob zaznamenávání útržků života budiž tedy mým napůl zveřejněním, dokavaď se schovávám za určitou anonymitu.

Ztěžka se mi dolují myšlenky, v lehce ovíněném stavu, za svitu tlumené lampy v tom mém ponurém pokoji, kde nejspíš strávím většinu prázdninových dní. Jaká to je jen příležitost ku přečtení toho vysokého komínku knih, který tvoří hradbu mé postele. Říkám si, jak bych se bez něj cítila (a tím nemyslím jeho odstranění, nýbrž jeho přečtení!). Asi nejistě a v nebezpečí. Kdo ví, co by mě mohlo vytáhnout za nohy ven z postele, kdyby se zde nekinklal starý známý a neměnný komínek knížek se stále stejnou skladbou knih, neboť jich neubývá. Naopak je vyšší než včera a to jsem si žádnou novou knihu tentokráte nepořídila. Nejspíš ho v noci tajně přeskupuji. Buď já anebo netvoři. 

Přeskupuji a nečtu, hlavně nečtu a to mě trápí. Tak prostá činnost a jak dokáže člověka vyčerpat byť pouhá hodina. Vymlouvám se na všechny možné psychické stavy. Ale vždyť je již červen, probůh. Jak by řekl jeden můj známý "Na co špatná nálada? Vždyť je léto!" Má odpověď je většinou neverbální, ale musím říct, že jaksepatří ostrá. Nebo se o to alespoň vždy snažím.

S neschopností číst mě trápí má neschopnost vyjadřovat myšlenkové konstrukty. Připadám si prázdná, vygumovaná, nijaká, v nijakosti se topíce (to tady již někdy bylo že? Ptám se sebe sama), ve mně moře a ze mě blábol. 

Někdy nechápu, kde se to ve vás všech bere. Ta mnohotvárnost, všeuměl. Zdravé zaujetí pro život a reálné dění. Pro mě to znamená asi tolik jako když nasmrká. Pojmy dojmy stále dokola a já nedokáži pochopit myšlenky lidí, ke kterým mám nejblíže. Prosím opakujte mi to, mě to zajímá. Ale polopaticky. Daleko polopatičtěji. Jak tak o tom přemýšlím nejspíš bych se v tom Městě Polopatičnosti nádherně vyjímala jako černá dáma na šachovnici. Spolknout melancholii a pocit zadostiučinění a za rok by byl bakalář (že). A mám ze sebe momentálně takový pocit lítosti nad učiněným rozhodnutím, ačkoli tomu tak není, dosud jsem nelitovala nikdy a polopatické město beru pouze jako výstřel do tmy. 

Člověk by si myslel, že víno zastírá zdravý rozum a smysly, ale ne, sama si rozum zastírám svým bílým povlakem na polštář, ze kterého se nemohu dostat ven. Můj mozek v tom mokvajícím nedýchatelném vzduchu těžkne a málokdy vyplodí "něco". Pár červů sem a pár vlaštovek tam. Ale kdo ví jaká je reálná hodnota této havěti. Asi jako hodnota myšlenek deseti psychoanalytiků. Ti by si mě dali jako zákusek po večeři a oždíbali každou kostičku. A z mozku polívčičku, vařila by se jako květáková.