Fluente

Ta španělská kytára mi připomíná stavy vědomí, kterými oplývám poslední mnohadenní. Neuronky, synapse si plynou v jakémsi prapodivném kontinuu, asi modrém, jak jinak.
Jak moc se to kontinuum za ty dny proměňovalo, od šílenství po blaženost se zastávkou přes obyčejnost.
Jak to jen celý do háje pochopit a uchopit.
Všichni mý upíři mě vysávají a já skoro bez krve tak málo mám krve a ještě mi teče z úst. A říkám si,
že bych si tě rozvěsila na vánoční stromeček klidně na jaře jako kolekci a pomalu snědla všechny tvé údy do posledního zbytku té bílé lahůdky.
Celá nacpaná ležím pak v trávě, hladím si bříško, co ještě očekávám?
Asi nějakého nadčlověka vzešlého z nás dvou, měl by díru v hlavě, skrz kterou by bylo vidět prašnou bránu a prachovský skály.
A i kdybych otevřela ústa, abych jakože něco na to všecko řekla, nevydala by hlásku. Hlasivky mrtvé, oploštělé věčným tlacháním alla skutek utek, mozek mrtvý, srdce mrtvý, zůstane jen kost a kůže.
Oči se samy zavíraj, nemusím se ani příliš snažit, snad jen jim nebránit. A počkejme chvilku, už to přichází, ta palčivá plačtivost, která zas rychle odejde, neboť sama sobě si připadá příliš mimo mísu.
Toužím se dotknout povrchu tvého mozku. Přejet ty závitky prostředníčkem, ten pak olíznout... Ze sna může být představa, z představy skutečnost...
Ale z nás dvou budou vždy jen blázni.