Doufání je u konce (skoro)

Dnes nemám, co říct.
Dnes mám v hlavě vygumováno.
Jsem jako bílý list.
Balonek jsem zapomněla prasknout.
Hned ráno, nebojte.
--
Všude kreslím oči. Rovná se paranoia.
Nebo si příliš zvnitřňuji psychologické poučky.
Třeba mě to zničí.
Třeba mě to již ničí.
Nebo už zničilo?
Zítra zas zapomenout v koloběhu ničeho, co by mi mělo dávat něco.
Ano, jsem jak mlha.
Jsem chlad.
Chladný dech spícího draka.
Ale tímhle mě neprobudíš.
Gumičkou svázané ruce
a ty mě páčíš jak konzervu s hráškem.
Mám dost vystouplé kosti? Už je to schíza.
---
Neznám manuál. Kamsi to všecko mizí.
A mě se chce najednou prozrazovat tajemství.
----
Asi mi na to schází nějaké kolečko.
To magické.
To, co jsem vždy doufala, že časem naleznu.
Že ho vlastně někde mám.
Dětská myšlenka mě neopustila.
Proč dětská?
Chci být čarodějnice plna kouzel a strčit tě do kotle s lektvarem.
-
Chtěla bych napsat víc, ale má slova se mi zas někam ztrácí.
Asi už do peřin.
-
Ne, tohle tajemství ti nejspíš nikdy neprozradím.

Píseň se k tématu nehodí, však mně se líbí, tak ať si tu lebedí.