Kéž bych taky měla jiskru v oku

Moje tmavě modrá melancholie již nabývá gigantických rozměrů. Mlha, kolem mě bílo bílé čisto až měsíčné.
Lehkost, kterou proplouvám v čase, mě unáší stále pryč a já jsem pořád vzdálenější od reality čím méně se snažím o těch věcech přemýšlet.
---
V tom se probudíš to byl jen sen...
---
Zoufalá jsem.
A šťastná.
Jak kdy.
Má sluníčková nálada se vstřebává někam do toho tmavého modra.
---
Kdy nastane soudný den pro mě?
---
Neb naším největším hříchem je lenost.
A teď ta děvka pohltila i mě a všechny mé pocity, celou mou duši a rutinu.
Nikdy nedokážeme vyjádřit to, co máme na mysli, protože se stále točíme v kruhu. Ve chvíli vyslovení je naše myšlenka již lehce někde jinde. A tak nikdy nedostihneme naše myšlenky. 
Je můj systěm uzavřený, nebo otevřený? Vždyť se nerozvíjím. Jsem konstantní, jak číslo 15. 
--- 
Jsem lehce, nesnesitelně, v bytí a nebytí. Spíš v tom nebytí. Což nedává smysl, protože právě jsem, ale jako bych nebyla.
---
Je ve mně bytost se zářivýma očima. Sedí tam, dřepí a i přitom, že se mě dotýká a je tak blízko jako nikdo, nedotýká se mě přímo. Jsem jak kámen uvnitř a slunce na povrchu.
Ale má jiskru v oku...
---
A.