Asi jsem se zbláznila. Kouknu se za okno, vidím tam obrys mimozemšťana. Anebo ho tam naschvál hledám. Sama si způsobuji své strachy, vytvářím si svou realitu. Venku je tma, a tak tam očekávám to nejhorší...
Někdy mám pocit, že nejsem úplná, že mi něco chybí, jako kdybych svou podstatnou část měla jít na mráz ještě hledat.
Někdy mám pocit, že nejsem úplná, že mi něco chybí, jako kdybych svou podstatnou část měla jít na mráz ještě hledat.
Proud prstů z mé duše
tál.
Stohy vlasů svíjely se.
Nohy něžně houpaly se.
S rudým hřbetem ruky,
shýbá se,
pláče,
z mého srdce
oběšenec.
Ach! Adélko! :)
ReplyDeleteMáš nový vzhled a je nádherný :)
Ten článek... je krásný. Ve tmě vidíme vždy to, co tam chceme vidět... ve tmě není místo pro zrak a proto nám ho nahrazuje mysl...
Jednou najdeš.
A ta básnička je krásná :)